Technické zákulisí v podzemním Království železnic

Asi před deseti lety přišel Matěj Horn za svými kolegy a prohlásil: „Víte co, uděláme model České republiky v rozměru H0!“ A díky nadšení a píli svého týmu se tento sen začal proměňovat v realitu. Tak asi vzniklo dnešní Království železnic, největší modelové kolejiště u nás, které najdete v Praze na Smíchově. Jedná se sice o projekt komerční, ale jak Matěj Horn říká: „Kdybych chtěl vydělávat peníze, tak tady vysázím hrací automaty jeden ve­dle druhého a všechny investice mám za tři roky zpátky.“ 

Každá lokomotiva i autíčko mají svou IP adresu

Pro ty, kteří ještě v Království železnic nebyli, musím na začátku prozradit, že hlavní kolejiště ve velikosti H0 symbolizuje jednotlivé kraje České republiky, samozřejmě s nádražími a tratěmi, po nichž jezdí vlaky, a silnicemi, kde se prohánějí pomocí elektromagnetu ve stopě zapuštěného ocelového drátu autíčka. Snad neprozradím nic tajného, když napíšu, že jednotlivé kraje tvoří 13 elektricky oddělených kolejišť s relativně jednoduchými kolejovými reliéfy, které se vizuálně prolínají, takže oko diváka vše vnímá jako jeden komplikovaný celek. Důvod pro toto řešení je jednoduchý: kdyby se stala nehoda v určité oblasti, mohou ostatní segmenty jet nerušeně dál. Ostatně, mohou se vůbec modelové vláčky srazit? „Ty digitálně řízené ano, ale nestává se to. Spíš je horší, když se některé vozidlo vymkne kontrole, to se pak musí celý okruh restartovat,“ vysvětluje jeden z mladíků, který je právě ve službě.

Vláčky i autíčka řídí komerční software Railco od firmy Freiwald. „To je ovšem jen nástroj k tomu, jak řídit provoz vláčku. Panely, elektrická zapojení, vazbu na řídicí počítač, grafikon vlaků – to vše museli tvůrci, především Jiří Štefan, vymyslet a navrhnout,“ říká vedoucí provozu Milan Peterka. Na monitorech je vidět pohyb všech vlaků, rychloměry ukazují jejich rychlost, hodiny zase modelový čas (u něho je jedna minuta třikrát kratší než v reálu). Jde o totožný systém známý dnešní generaci digitálních modelářů, jen ve velkém.

Každá lokomotiva, každé auto, každá skupina osvětlení má svou IP adresu a každou sekundu modulový počítač posílá na adresy povel, co dělat. Tady uber červené, dej více modré, začni se rozednívat, tady zastav, teď se rozjeď! V 90 procentech času bdí servisní pracovníci nad monitory s vysílačkami. Jen tu tam musí vyběhnout na kolejiště něco opravit, nasadit vypadlé autíčko či obnovit rozpojenou soupravu. Autíčka zlobí víc, než by si provozovatelé přáli, ostatně jsou jedni z mála v Evropě, kteří je takto ve velkém provozují. 

Spotřeba elektřiny jako v malé továrně

Co neunikne žádnému divákovi, je plynulé střídání denní a noční doby. V tom se prý Smíchovští inspirovali na Miniatur Wunderlandu v Hamburku. Rozbřesk zprostředkovaný různobarevnými zářivkami zajišťuje silová část, která počtem jističů připomíná spíš nějaký průmyslový podnik. Další část rozsvěcuje LED diody. Zhášení a rozžíhání se děje velice sofistikovaně: v jiném časovém období se rozsvítí domovy důchodců, jindy výlohy obchodů či okna domů. Svůj přesný, písemně daný grafikon má ranní zpěv ptactva nebo nasvícení Pražského hradu. Mimochodem, měsíční spotřebu proudu, včetně chlazení projektorů, technologie a klimatizace, počítají v Království železnic v desetitisících korun.

A co další „technické zázraky“? V kinosále se nově vytváří  trenažér simulující práci strojvedoucího nebo naučný stojan s elektronickou encyklopedií všech tratí. Na naplnění jeho „rozumu“ má hlavní podíl Pavel Schreier. Parta lidí, která „úžasný malý svět“ vytváří, počítá v nejbližší době s obohacením zážitků pro tzv. senzoricky handicapované návštěvníky. Díky grantu ministerstva pro místní rozvoj se u kolejišť dosadí dotykové monitory, které budou jednak ukazovat záběry z kamer, vytahovat atraktivní scénky, třeba skokany bungee jumpingu či letní festival, ale nabídnou i text ve velkém písmu a vysvětlující klipy ve znakovém jazyce pro neslyšící. „To bychom chtěli spustit letos v červnu,“ říká Milan Peterka. 

Deset hodin provozu za den

Někteří návštěvníci si prý stěžují na výši vstupného. Na to mi zdejší pracovníci říkají, že v pražské zoo zaplatíte víc. V nabídce mají navíc rodinné slevy. „Podívejte, modelář si koupí stromek za dvě stovky, piplá se s ním, tvaruje ho třeba hodinu, než si ho vysadí. My tu sázíme stromky jak na běžícím pásu, po stovkách,“ vysvětluje Peterka a dodává, že je diametrálně odlišné sundat z domácího kolejiště igelit, hodinku si jezdit a pak ho zase zakrýt. „Tady fungujeme 10 hodin denně, přičemž jedna mašinka najezdí až šest kilometrů. Dominanty jsou zjednodušenými symboly krajů, snad i ten nejsilnější kritik chápe, že do krajiny nelze nacpat vše, natož přesně podle skutečnosti a v patřičném měřítku. Většinou sem lidé chodí za zábavou, nikoli proto, aby kritizovali, že to či ono by udělali lépe. A ti to chápou a baví se,“ říká a přiznává, že tato práce je pro něj srdeční záležitostí.

Doufám, že Království železnic nad­chne i vás. Jeden malý chlapec tu prý vydržel celých deset hodin. Na konci dne byl jeho tatínek už psychicky a fyzicky unavený, zatímco on jen křičel, že nechce domů. Docela ho ale chápu.

Model Prahy a Středočeského kraje 

Pro vznik nejnovějšího modelu bylo třeba vyrobit:
• 495 metrů kolejí
• 4 900 stromků
• 907 lamp (z toho 500 lamp veřejného osvětlení, 400 lamp v domech)
• 350 stavebnic domků
• asi 5 000 figurek