Nádražní haly ukrývají umělecké skvosty i povrchní kýče

Vzácné mozaiky či sgrafita zůstávají i po náročných rekonstrukcích – jako příklad může sloužit budova hlavního nádraží v Ústí nad Labem. Zcela neobvykle velké výjevy najdeme například v Olomouci, Pardubicích, Uherském Hradišti, ale i na pražském Smíchově. Jde o sgrafita či figurální malby. Lidé spěchající na vlak si nezřídka těchto uměleckých děl, pravda leckdy s diskutabilním obsahem, ani nevšimnou. Samostatnou kapitolou jsou salonní čekárny, někdy zvané vládní salonky, které najdeme například v Praze, Benešově, Stochově nebo Doksech. Ty jsou ale pro veřejnost uzavřené a neslouží běžnému provozu. Pojďme se tedy vydat na uměleckou exkurzi po republice.

Klatovy

Zavedení železnice do města v druhé polovině 19. století bylo pro klatovské měšťany prestižní záležitostí. První vlak přijel do Klatov již v červenci 1876. S výstavbou železnice vznikla i nádražní budova, která byla zcela zničena koncem druhé světové války. Na jejím místě bylo v roce 1959 vybudováno podle návrhu architekta Josefa Dandy nové nádraží. I zde se uplatnila „sorela“, a tak na stěně nad pokladnami v odbavovací hale vzniklo rozsáhlé sgrafito od malíře Václava Matase znázorňující historii a oslavu práce v tamním regionu.

Praha-Smíchov

Původní odbavovací budova z 19. století ležela více severně než ta dnešní. V letech 1953 až 1956 byla zbořena a nahrazena novou budovou, kterou navrhli architekti Jan Zázvorka a Ladislav Žák. Významný prvek výzdoby odbavovací haly tvoří budovatelská freska českého malíře Richarda Wiesnera, jehož dílo bylo ovlivněno francouzským malířem Édouardem Manetem. Později prosazoval ve svých uměleckých dílech zásady socialistického realismu. Tvořil zejména obrazy s figurálními kompozicemi a portréty. Budovatelská freska na smíchovském nádraží představuje vrchol sorely. Na rozsáhlé ploše nechybí bdělý pohraničník, ženy sklízející úrodu a hlavně hodně dělníků a dělnic v plné práci. Není tu jen dělnická třída, ale také malíř nebo matka a otec se svými dětmi, kterým patrně vyprávějí dojemné příběhy o budování.

Cheb

Zdejší nádraží patří k nejzdařilejším dílům architekta Josefa Dandy, který se věnoval především návrhům staveb na železnici, většinou ve funkcionalistickém duchu. Výpravní budova stanice Cheb náleží ke stavbám, které vznikly na přelomu padesátých a šedesátých let v místech starších budov poničených bombardováním spojeneckých vojsk během druhé světové války. Proto mají nádraží v Chebu, ale také v Klatovech a Pardubicích řadu společných rysů v celkovém rozvrhu, exteriérech i interiérech. Patrný je především socialistický realismus v jejich výzdobě. Chebské nádraží bylo tehdejší politickou reprezentací předkládáno jako výkladní skříň pro návštěvníky ze západní Evropy. Není divu, státní hranice s bývalým západním Německem byla vzdálena pouhých pět kilometrů. Velká pozornost se věnovala řešení interiérů včetně umělecké výzdoby, k níž patří dvě barevné mozaiky s kosmickými náměty od Jana Moravce, barevná skleněná stěna z dílny akademického malíře Zdeňka Holuba a kovová plastika na průčelí, která symbolizuje spojení dopravy a města od akademického sochaře Jaroslava Šajna. V bohaté výzdobě interiéru chebského nádraží se uplatnily zahrocené křivky bruselského stylu inspirovaného tehdejší mezinárodní výstavou EXPO 58 v Bruselu.

Poděbrady

Výpravní budova stanice Poděbrady byla postavena v roce 1926 ve funkcionalistickém slohu podle projektu architekta Vojtěcha Krcha. Poděbradské nádraží drží navíc primát v užití funkcionalismu na naší železnici. Tvar z větší části železobetonové budovy, která jako taková postrádá jakékoli dekorace či ornamenty, byl prý inspirován vzhledem parní lokomotivy. Na výpravní budově je umístěn žulový reliéf státního znaku od Karla Štipla, hala je vyzdobena skleněnými vitrážemi, které začátkem šedesátých let 20. století vytvořil Rudolf Gajdoš. Sklomalby představují motivy z historie a současnosti města Poděbrad. Naproti osobním pokladnám je umístěn rozměrný ciferník a v hale stojí také socha Elektrifikace železnic od Jana Kodeta.

České Budějovice

Díky otci a synu Gerstnerovým zde došlo v letech 1825 až 1832 k vybudování první železnice na území rakouské monarchie. Koňská dráha tehdy spojovala České Budějovice s Lincem. Typická českobudějovická nádražní budova, kudy dnes proudí denně tisíce lidí na vlaky směřující do Prahy, Plzně, Českých Velenic, ale také do Rakouska, pochází z let 1907 až 1908. Na bočních stěnách odjezdové haly jsou skleněné mozaiky s motivy jihočeské krajiny od výtvarníků Karla Březiny a Václava Boukala. Na čele odjezdové haly najdeme velkou kamennou mozaiku představující motiv jihočeských vesnic a malých měst.

Ústí nad Labem

Původní výpravní pseudorenesanční budova stanice Ústí nad Labem hlavní nádraží byla postavena v roce 1850. Spojenecké nálety v roce 1945 objekt značně poškodily. Od náletu byla budova v provozu jako funkční provizorium prakticky až do loňského roku, kdy byla ukončena modernizace celého objektu, která se stala jednou z nevýznamnějších investičních akcí Českých drah v uplynulých dvou letech. Teprve v roce 1950 bylo definitivně rozhodnuto o obnovení poškozené budovy. O šest let později vyzdobili vstupní halu Josef Sychrovský a Miroslav Matuš ornamentálním sgrafitem s rostlinnými motivy a děčínský malíř Josef Menš rozměrnou barevnou mozaikou z kamene, která byla zachována do dnešních dní. Ve středu mozaiky je umístěn horník s kahanem a sbíječkou, který má po své levé ruce slévače a ženu se srpem a snopem obilí a po pravé zahradnici a laboranta. Postavy měly představovat typická zaměstnání pro Ústecký kraj v duchu socialistického realismu.

Pardubice

Výpravní budova v Pardubicích je jednou z našich nejvýznamnějších staveb poválečné éry funkcionalismu. Budova má zachovalé původní interiéry a je památkově chráněna. Architektonická soutěž na projekt nové výpravní budovy, která měla nahradit původní nádraží poškozené za druhé světové války, byla vyhlášena již v roce 1948. Autory vítězného návrhu se stali architekti Karlové Řepa a Kalvoda společně s významným architektem Josefem Dandou. Nová výpravní budova s prostornou odbavovací halou, restaurací, stánky, hotelem a podzemním kinem, které již zaniklo, byla otevřena pro veřejnost 1. května 1958. Na stěnách nádražní haly jsou k vidění mozaiky a dříve tu byly i černobílé fotografie turistických cílů Československa. Koncem roku 2010 byly tyto fotografie vyměněny za novou kolekci Štěpána Bartoše, která se zaměřuje na místa v Pardubickém kraji. Na čelních stěnách výpravní budovy jsou dvě velké barevné mozaiky – mapa stavebních památek v bývalém Československu podle návrhu Richarda Landera na jedné straně a figurální kompozice zvěrokruhu s hodinami od Jaroslava Moravce na straně druhé. Na východní stěnu byla v roce 1993 umístěna pamětní plaketa Jana Pernera.

Plzeň

Stanice Plzeň hlavní nádraží, která za éry komunismu nesla název Plzeň-Gott­waldovo nádraží, má odbavovací budovu, která byla za druhé světové války značně poškozena, ale po válce opravena ve stejném architektonickém duchu. Úpravy interiéru ale byly dokončeny až v roce 1956. Ve vestibulu jsou po obou stranách hlavního schodiště umístěny na podstavcích sochy slévače a železničáře, lunety nad hlavním vchodem a vstupy do podchodů k nástupištím dostaly malby v duchu socialistického realismu s tématy oslavujícími pracující na Plzeňsku a také tamní pivovarnictví. V horní části vestibulu zůstaly polychromní znaky českého království a města Plzně.

Olomouc

Historie olomoucké železnice se začala psát 17. října 1841, kdy do Olomouce přijel první parní vlak z Vídně. Současná nádražní budova však pochází z let 1938 až 1939, kdy byla původní budova zásadním způsobem rekonstruována podle návrhu pražského architekta Antonína Parkmanna. Rekonstrukcí vznikla prostorná vstupní dvorana s kazetovým stropem, schodištěm k nástupištím, pokladnami a chodbami vedoucími k čekárnám a restauracím a také příjezdovému vestibulu. Na střeše rekonstruované dvorany se vypíná okřídlené kolo z tepaného měděného plechu o rozpětí šesti metrů od akademické sochařky Jeleny Mandičové. Travertinové zlatožluté plastiky akademického sochaře Josefa Fialy s železničními a regionálními motivy jsou umístěny v bočních křídlech odbavovací haly. Později její interiér vyzdobil malbami a sochami olomoucký architekt Lubomír Šlapata. Reliéfy s erotickými a technologickými motivy nad pokladnami pocházejí z dílny akademického malíře Járy Šolce. Průčelní stěnu nad schodištěm zdobí sgrafita Wilhelma Zlamala. Ta představují rozjásaný průvod Hanáků a Hanaček s velkým nápisem „Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci svou tvořivou prací ji věnčí“. Znovuotevření takto vyzdobeného vestibulu se datuje do května 1960.

Teplice

Železnice byla do Teplic zavedena roku 1858 a z této doby pochází i zdejší výpravní budova označovaná za architektonický skvost monarchie. Doprostřed budovy umístil architekt Josef Turba, který nádražní budovu navrhl, vestibul se stropem neseným čtyřmi sloupy, kterým vytvořil křížovou klenbu zdobenou nástropní polychromní malbou. Poprvé byla výpravní budova rozšířena v roce 1871. K významné změně vnější podoby teplického nádraží došlo na konci devadesátých let 19. století, kdy se budova zvýšila o jedno patro při respektování původní novorománské architektury. V roce 1955 byla do oblouků vstupního portálu instalována leptaná skla podle výtvarnic Mileny Talaváňové a Dagmar Böhmové s motivy lázeňství a před portál umístěny sochy technika a družstevnice.

Žďár nad Sázavou

Výpravní budova ve Žďáru nad Sázavou byla postavena v letech 1964 až 1965. Původní nádražní budovu z roku 1897 najdeme několik set metrů dále a v současné době slouží soukromým účelům. Autorem projektu nového nádraží byl architekt Arnošt Pilát ze Státního ústavu dopravního projektování Brno, v prováděcí dokumentaci z roku 1963 jeho návrh částečně přepracoval architekt Krejčí z Pozemních staveb Brno kvůli možnosti uplatnění betonových prefabrikátů. Na čelních zdech odbavovací haly jsou umístěny ozdobné dobové skleněné mozaiky – kdo je jejich autorem, se bohužel nepodařilo dopátrat. Celá budova, včetně přilehlých nástupišť, prošla v posledních dvou letech komplexní rekonstrukcí, původní ozdobné dobové prvky včetně velké mozaiky u vstupních dveří však zůstaly zachovány.

Česká Třebová

První českotřebovské nádraží vzniklo v roce 1845. Brzy nestačilo velkému množství cestujících, a proto bylo v roce 1901 postaveno druhé. Do třetice byla v roce 1924 otevřena rondokubistická budova, která po celkové opravě v nedávné době slouží cestujícím dodnes. Při padesátém výročí vzniku budovy, konkrétně v roce 1974, dostala stěna v odbavovací hale sgrafitovou výzdobu tradičních povolání v regionu včetně městského znaku, která je dílem malíře Stanislava Víši, třebovského rodáka. Ten se zabýval nejen malbou, ale i dřevořezy, keramikou a také železničním modelářstvím. Na sgrafitech vidíme především železničáře, což je tradiční českotřebovské povolání po řadu generací. Nechybí na nich obráběč kovů nebo hrnčíř. Všechny postavy vypadají, jako by byly vytvořeny pomocí dřevořezu včetně malých sgrafit, na kterých vidíme například železniční trolejové dráty, zkumavky nebo hřídele.

Uherské Hradiště

V Uherském Hradišti, srdci Slovácka, najdeme monumentální výpravní budovu postavenou ve stylu Jurkovičových staveb, které vznikaly počátkem 20. století. Slovenský architekt Dušan Jurkovič byl někdy považován za básníka dřeva. Výpravní budovu v kombinaci dřeva a kamene postavil v letech 1929 až 1930 městský stavitel Karel Dvořák na základě projektu Ing. Miloše Fikra se snahou navázat na lidovou slováckou architekturu. Uherskohradišťské nádraží bylo slavnostně uvedeno do provozu 12. října 1930 a o 26 let později prošlo rozsáhlejší rekonstrukcí. Komplexní rekonstrukce se výpravní budova dočkala až v prosinci 2004 a v roce 2011 stanice zvítězila v celostátní soutěži o nejkrásnější nádraží v ČR. S citem byla opravena i původní ojedinělá sgrafita zdobící nejen vnější plášť budovy, ale především interiér odbavovací haly. Autorkou všech folklorních motivů byla „malérečka“ a vyšívačka lidových ornamentů Rozka Falešníková z Tasova. Vnitřní výzdobu realizoval podle návrhů Falešníkové Theodor Zapletal, vnější malby pak kompletně provedla sama umělkyně.