Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Rozhovor / Petr Šťáhlavský: Před kameru jsem se dostal z minuty na minutu

Petr Šťáhlavský: Před kameru jsem se dostal z minuty na minutu

24.9.2024 – autor: VÍT ČEPICKÝ

Nechybělo mnoho a tvář Petra Šťáhlavského jsme mohli potkávat za přepážkou některé z tuzemských bank. Díky náhodě však nakonec přece jen zakotvil u železnice, a tak můžeme v následujících řádcích prostřednictvím vyprávění jednoho člověka sledovat vývoj komunikace celých Českých drah. Aneb jak jsme se dostali od jehličkové tiskárny a jednoho mobilu v kufříku k internetu a sociálním sítím. Stylově na stránkách Železničáře, jenž naopak existoval tehdy jako nyní.

Petr Šťáhlavský: Před kameru jsem se dostal z minuty na minutu

Pamatujete si na vaše první veřejné vystoupení za ČD?
Datum a důvod vystoupení před kamerou si už přesně nepamatuji. Bylo to zhruba rok a půl po nástupu na ředitelství. Tedy někdy v roce 1997 nebo 1998. Dodnes si však velmi dobře pamatuji okolnosti, jak jsem se před kameru dostal. Přesně na to sedí rčení o tom, jak hodíte neplavce do vody a on buď vyplave, anebo ne. Ten den skončil kolega mluvčí. Před obědem se řešilo, kdo dá TV NOVA vyjádření na kameru. A po obědě jsem tam stál já. Skoro z minuty na minutu. Od té doby, až na krátké pauzy na jiných úsecích, mi to vydrželo dodneška.

Kdyby to tehdy nevyšlo u dráhy, měl jste alternativu?
Vystudoval jsem železniční průmyslovku v Masné v Praze, měl jsem být strojvedoucí. Maturoval jsem v roce 1991, tedy po společenských změnách. Výkony šly prudce dolů, strojvedoucích bylo nadbytek, tak o nás zájem nebyl. Nakonec jsme  s pár spolužáky dostali alespoň letní brigádu na pražských pantografech jako pomocníci. Byly to poslední vlaky, kde pomocníci ještě jezdili. Z naší třídy se zhruba 30 maturanty jsme nakonec zůstali na dráze asi čtyři.
V té době byl problém najít práci. Hodně firem končilo a všichni chtěli lidi s praxí. Nakonec jsem sehnal práci průvodce, tehdy ještě opravdového průvodčího Českých drah včetně všech tarifních a dopravních zkoušek na lůžkových a lehátkových vozech. Později jsem se dostal na marketing u JLV a začal psát články, spolupracovat s redakcí Železničáře a magazínu ČD pro vás. Ve třiadvaceti jsem měl nastoupit do České spořitelny. Už jsem měl podepsanou smlouvu, ale v tu chvíli se objevila možnost práce na novém odboru lidských zdrojů a public relations. Kdyby ta nabídka nepřišla, možná bych byl dneska bankovním úředníkem.    

Takže vlastně náhoda?
Byla to náhoda. Ovšem přesně platí, že štěstí přeje připraveným. Na pohovor jsem totiž dorazil s korekturami článků o nových vlacích do magazínu ČD pro vás, pro který jsem externě psal. Hned na pohovoru jsem mohl ukázat svou práci v oblasti komunikace a místo jsem dostal. Ta nabídka nastoupit na ředitelství Českých drah přišla z čistého nebe, vůbec jsem to nečekal. Někdo si pak myslel, že jsem měl protekci, byl jsem v tu chvíli na generálním ředitelství snad nejmladší. Ale žádná protekce v tom nebyla. Nikoho z vedení jsem neznal a na dráze nikdo z rodiny nepracoval. Všechno bylo jen o práci, kterou jsem předvedl. A měl jsem štěstí na kolegy, ředitele a tehdejšího personálního náměstka, kteří dali šanci mládí.

Jak tehdy – v době vašeho nástupu – dráhy vypadaly?
Vlastně to bylo více než dvě desetiletí velmi podobné jako dnes. Řešili jsme staré a špinavé vlaky, které jezdí pozdě. Dále ztrátovou osobní dopravu a rušení spojů, respektive nedostatek financí na úhradu závazkové dopravy. Po velkých nehodách bylo pravidelným tématem zvyšování bezpečnosti. České dráhy tehdy fungovaly jako jediný drážní podnik, a tak měl člověk záběr od vlaků až po infrastrukturu. Proto další témata souvisela s modernizací koridorů a tratí nebo s řízením provozu. Marketing a komunikace byly v Českých drahách v plenkách, a tak jsme dělali i prezentace, výstavy, inaugurační vlaky, prostě všechno, co souviselo s komunikací a prezentací firmy navenek.
Co se však radikálně změnilo, to je kvalita témat. V devadesátkách jsme informovali o nákupu tří Elefantů, o nasazení prvního klimatizovaného vagonu nebo jsme řešili otázky, proč ve vlaku neteče voda a není toaletní papír. Dnes nakupujeme 110 Panterů, 50 Vectronů nebo 20 ComfortJetů, řešíme, proč ve vlaku nebyl klimatizovaný vagon a proč jela starší náhrada, nebo proč není dostupná wi-fi.

Jaké jste používali komunikační prostředky? V 90. letech byl internet v úplných začátcích…
To je pravda. Pracovní prostředky tiskového mluvčího jsou úplně jiné a podstatně jiné jsou i komunikační kanály. Když jsem přišel na tiskové oddělení, tak jsme texty psali v T602, poté se tiskly na jehličkové tiskárně a posílaly faxem. Člověk stál klidně hodinu u faxu, aby dostal zprávu do pár nejdůležitějších redakcí. Faxem komunikovali všichni, takže to chvíli trvalo, než byla linka volná. Dneska rozešlete zprávu mailem 50 novinářům během jediného kliknutí.
Stejné to bylo s telefony. Na začátku mé kariéry neměl ani mluvčí mobil. K dispozici ho měli jen ředitelé, kteří drželi nehodovou pohotovost, a ti si ho podle služby předávali. Byl to ten legendární kufr. Nebyl internet ani sociální sítě. Reakční doba byla spíš v řádu dní než hodin.
Dnes je člověk na mobilu neustále. Je v několika komunikačních skupinách a zprávy sleduje ve dne v noci včetně víkendů. V mobilu jsou sociální sítě nebo služební mail. Reakční doba na některé dotazy nebo zprávy se musí pohybovat nejvýš v desítkách minut. Všechno je mnohem rychlejší.
V devadesátkách byla hlavní média noviny, rozhlas a televize. Televize a rozhlas vydržely, ale přibyly desítky webů a v poslední době neskutečně vzrostl vliv sociálních médií. Podstatně vzrostl význam obrazového sdělení nad textem, ať jde o fotografie, nebo hlavně krátká videa.

Kterou událost za svou kariéru považujete za nejpodstatnější?
Za skoro 29 let u Českých drah jich bylo hodně. Pro mě osobně byla zásadní na začátku kariéry železniční pouť v Pardubicích a akce Miss průvodčí a Miss výpravčí. Tenkrát byly podobné akce velmi populární. Spolupráce na nich s tehdejším ředitelem DOM (dílen oprav mechanismů) Janem Jozou a mluvčím Romanem Vlasákem mi otevřely cestu z public relations přímo na tiskové oddělení a později do pozice mluvčího. 
Pak bylo hodně pozitivních akcí při předávání nových vozidel nebo v rámci modernizace infrastruktury. Jako vystudovaný strojvedoucí jsou pro mě srdeční záležitostí vlaky. A ty také nejvíce zajímají cestující. Do této skupiny patří například zahajovací jízda Pendolina z Prahy do Ostravy nebo akce s railjety.
S dráhou a prací mluvčího jsou spojené bohužel i tragické události. Tou nejsilnější byla bezesporu srážka expresu Comenius se spadlou mostní konstrukcí u Studénky. Tenkrát jsem byl na místě s Ondrou Kubalou, v tu dobu dělal vedoucího tiskového oddělení. Strávili jsme tam desítky hodin s redaktory, kteří z místa vysílali přímé vstupy. To byla také velká škola v krizové komunikaci a Ondra Kubala a celé tiskové oddělení tenkrát dostali od odborné veřejnosti ocenění za ukázkovou krizovou komunikaci. 

Netajíte se, že jste členem LGBT+ skupiny. Pocítil jste to někdy v práci jako problém?
Začnu jedním nekorektním vtipem. Víte, proč Pán Bůh stvořil železnici? Aby měl všechny gaye pohromadě. A víte proč dopravní podniky? Protože se mu na dráhu nevešli. V originále tam zazní dneska sprosté slovo, které do novin nepatří. Reálně to je jinak. Znám hromadu dalších oborů, kde je řada gayů, třeba v cestovním ruchu, mezi lékaři, ale i tam, kde by to člověk vůbec nečekal, znám instalatéra i řezníka. Přitom si troufnu říct, že dneska má každý člověk nějakého příbuzného nebo známého, který se k LGBT+ komunitě hlásí. Já neběhám s nápisem na čele, jsem gay, ale ani se za to nestydím a netajím to. Osobně jsem se nikdy nesetkal s otevřenou nenávistí kvůli LGBT+, i když za zády člověk občas nějaké poznámky nebo posměšky zaslechl. Legendární je třeba výrok odboráře Duška, jak se bojí sehnout na ředitelství pro tužku, aby nepřišel k úrazu. Jenže takové výroky o homosexuálech nebo teplých chlapcích nic neříkají o mně ani o dalších lidech z LGBT+ komunity, ale jsou jen a jen vizitkou těch, kteří je říkají. Obecně si myslím, že České dráhy jsou v tomto ohledu vcelku dobrý zaměstnavatel a snaží se vytvářet příjemné pracovní prostředí pro všechny menšiny a pomáhat všem zaměstnancům, kteří to potřebují. Pokud se zeptáte, zda lze něco zlepšit, pak určitě. Přitom zdaleka nejde jen o LGBT+ komunitu, ale třeba o mladé uchazečky v typicky chlapských profesích nebo nové kolegy cizí národnosti. Ti všichni se mohou stát terčem posměchu. Nejvíc však záleží na podpoře nejbližších kolegů a nadřízených.
Preferujete kupé, nebo velkoprostor? A jaký je váš nejoblíbenější vagon? 
Určitě velkoprostor. Míval jsem rád staré německé Apmz s otočnými sedačkami, ale to je už historie. Dnes preferuji rodinu Rail-/Inter-/ComfortJet.

A vlak?
Vindobona. Jako dítě jsem bydlel na Vinohradech a průjezd motorové jednotky VT 175 byl vždy zážitek.

Vlakem máte projetý kus světa, jak z toho srovnání vychází česká železnice?
Když jedu od přátel z Bischofsheimu u Mohuče do Frankfurtu na ICE směrem domů, tak mě posílají s dostatečnou rezervou na přestup a ještě o jeden vlak dřív, protože ten plánovaný jet nemusí. Zpožděné, staré a přeplněné vlaky znám z Německa, Švýcarska, Rakouska, Itálie, Nizozemí i z Francie. Každá země má svoje, ale stydět se za českou železnici nemusíme.

A kdy vás dráha nejvíce „vypekla“?
V 90. letech jsem jel z Frankfurtu do Prahy s přestupem v Řeznu. Za Norimberkem jsme strhli dráty a čekali jsme tři hodiny na opravu. Přípoj ujel, vrátil jsem se do Norimberka a dalším vlakem dojel do Prahy ráno se zdržením na příjezdu asi 12 hodin.

Často spolupracujete se zahraničními fanoušky železnice, jak jste k tomu přišel a co je u nás nejvíce zajímá?
Byla za tím obyčejná snaha naučit se slušně němčinu. Mám jednoznačnou zkušenost. Pokud se chcete naučit cizí jazyk, je nejlepší najít si zahraniční přátele a komunikovat s nimi. Nejezděte do hotelů, ale bydlete u nich a poznejte, jak se opravdu za hranicemi žije. Fanoušky zajímají různé věci ze železnice. Někdo rád fotí vlaky, další se zajím o lokomotivy a jiní zase projíždí tratě.      

A čeho byste se rád na dráze ještě dožil?
Ideálně rychlosti 300 km/h, ale budu skromný, stačilo by mi dožít se dvoustovky. 
 


Průměrné hodnocení (6 hlasů): 3.67

Další články této rubriky

Martin Kupka: Vysokorychlostní železnice je impulsem pro hospodářstvíMartin Kupka: Vysokorychlostní železnice je impulsem pro hospodářství

20.11.2024 - Železnice hraje v naší dopravní infrastruktuře podle ministra dopravy Martina Kupky zásadní roli a je důležité, aby nabídla rychlá spojení moderními a pohodlnými vlaky. Co je třeba udělat, aby přilákala další zákazníky? Je… »

Jakub Bazgier: Výstavba VRT je efektivnější než zrychlení konvenčních tratíJakub Bazgier: Výstavba VRT je efektivnější než zrychlení konvenčních tratí

23.10.2024 - Než v České republice poprvé přestavíme výhybku na vysokorychlostní trať, uplyne ještě mnoho času. Jejich příprava je však podobně důležitá jako samotná výstavba, v jistých ohledech snad ještě složitější. A zatímco se… »

David Vávra: Koleje jsou řešením dopravních problémů městDavid Vávra: Koleje jsou řešením dopravních problémů měst

20.8.2024 - Jaká je role drážní dopravy ve městech? Zaslouží si Praha nový vstup z hlavního nádraží do města? A jak dál s výtoňským mostem? Metropoli čeká řada zásadních rozhodnutí, která se bezprostředně týkají dráhy. V… »

 

Všechny články rubriky Rozhovor

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika