Patrik Kotas: Pendolino by mohlo více zářit!

Co vás přivedlo k práci designéra vozidel hromadné dopravy a architekta dopravních staveb?

Už od mala jsem chtěl dělat dopravní stavby a navrhovat dopravní prostředky. A železnice byla nejsilnějším afrodiziakem. Jde asi o genetickou úchylku, která má své klady i zápory. Sbíral jsem modely, stavěl z kostek, pak z lega, Merkuru, sbíral jsem modelové mašinky velikosti H0.

Působíte na ČVUT. Dá se ve vašich projektech najít rukopis studentů?

Nemyslím si. Nicméně školní prostředí je osvěžující a inspirativní. U mnohých studentů tušíte, že jejich studium má doopravdy smysl. A to je to osvěžení, tak vzniká oboustranná inspirace. Od nich přichází kus energie – ve chvíli, kdy už nevíte kudy kam, studenti vám řeknou, že nechápou, proč by měl architekt něco vzdávat. Jsou nezatížení autocenzurou, nemají bariéry, které říkají, co všechno u staveb a v designu jde a nejde. Konkrétní prvky tedy nedávají, ale elán a chuť dodávají neustále. Kdyby si měl člověk připouštět, co všechno nejde nebo kde všude při různých schvalováních narazí, tak by se do dalších věcí nepouštěl. Projektování v mém pojetí je spojeno s nezměrnou vůlí se pořád pouštět do něčeho nového a znovu a znovu si nabíjet hubu.

Kde tedy berete inspiraci?

Vždy jsem inklinoval k tvarům, které vychází z přírody, tedy z různých křivek stromů, kytek nebo – jak s oblibou říkám – krásných žen, ať to může znít jako klišé. To vše jsou tvary nejdokonalejší. Člověk nikdy nedosáhne jejich dokonalosti, protože architektura a design není jen ve tvarovém řešení. To je tvorba prostoru, provozní uspořádaní, konstrukční řešení…

Vraťme se k dopravním prostředkům. Jaký model považujete vy za ideál krásy?

Tramvaj T3 od designéra Františka Kardause. Toho člověka obdivuji a miluji i přes to, že jsem se s ním nikdy nesetkal. Podle mě je to jeden z největších tvůrců poválečného designu u nás. Pak musím zmínit Laminátku od profesora Diblíka. Nese nádherný a nadčasový design. Dodnes ji považuji za nejkrásnější českou lokomotivu po éře lokomotiv parních.

Co tedy naopak v designu odsuzujete?

Nemám rád, když se musím podřídit diktátu módy, že něco musí být „trendy“.  Jsem názoru, že architektura, design a inženýrské umění má nést nadčasovost.

Zmínil jste Kardause a jeho té trojku. Využil jste nějaký jeho nápad?

Třeba u tramvaje T 15 ForCity, ač se to nemusí zdát. Někdo může říci, že rozdíl mezi T3 a T15 je jako voda a oheň. Dám jeden příklad – pro té trojku je charakteristicky tvarované čelní sklo. Je dokulata. Ve své době to byl výraz úžasného technologického pokroku. Podívejte se na patnáctku, i tam je čelní sklo hlavním motivem, opět oblé tvary se sférickým prostorovým zakřivením.

Ví se o vás, že bojujete proti názoru, že jízda hromadnou dopravou je jízda tzv. sockou.  Snažíte se proti tomuto tvrzení bojovat i při vymýšlení vozů?

Nesnáším to vymezení. Ani nechápu lidi, kteří přepravní službu takto chápou. Mou vůbec první základní myšlenkou je vždy ta, která říká, že dopravní prostředek je součástí prostoru. Jízda musí přinést zážitek. A že se někde vezou bezdomovci, není přeci důvod k tomu, aby byl fenomén veřejné dopravy chápán jako něco nižšího. Chci, aby mé projekty nabídly komfort, kulturní hodnotu a vozidlo se stalo nedílnou součástí prostředí.

Jste v tomto smyslu nějak limitován zadavatelem?

Jsem. Zadavatel často inklinuje ke standardním řešením. Chtějí projekt podle „běžných“ postupů. Já holt bývám někdy tím, kdo to komplikuje a navrhuje jiná řešení. Projektů, které skončí, je více než těch, které projdou. Nikdy je nepřesvědčuju k řešením, která by byla hyperavantgardní. Jen většinou řeknu, že když lze něco realizovat v zahraničí, proč by to nešlo u nás.

Z vaší hlavy vychází barevné řešení Pendolina…

Pendolino vzniklo v určité době a mělo jisté omezení. Je odvarem původního projektu, který se připravoval v rámci jistého konsorcia. Tehdy jsem měl pocit otcovství a vkládal do něj mnoho nadějí. Ať je to, jak chce, z původního projektu byl převzat vizuální styl a například interiér je přetaven do prostoru italského Pendolina. Doba ale pokročila, existují nové informační systémy nebo obkladové materiály. Jsou to prvky, které primárně nevytváří styl, ale design a interiér zásadním způsobem ovlivňují. Pendolino by chtělo nové potahy a vůbec změnu některých povrchových materiálů.

A exteriér?

Nemyslím si, že by mělo Pendolino „zapadnout“ mezi ostatní vlaky. Jako vlajková loď ČD je záměrně trochu jiné. Ale ne zase tak, aby se nedala poznat souvislost s národním dopravcem. Osobně bych ale omezil doplňkové polepy. Trochu šílím z reklamních akcí, kdy se na jednotce objeví nějací „panďuláci“. Osobně si myslím, že kultivovanost prostředí je dána tím, že se reklamní kampaň soustředí na jedno, dvě místa a není tím zakryta dominantní část.

Co barevnost, měnil byste?

Neměnil bych stávající barevnou kompozici. Existují dokonalejší folie, kterými lze nahradit původní žlutý pruh. Dokonalejší jsou i metalické barvy. Tady myslím na stříbrnou a tyrkysovou modř. Pendolino by mohlo ještě více zářit! Vžily se pro něj konkrétní barvy. A ta tyrkysová s modrou od Najbrtů pěkně koresponduje v rámci firemní vizuální identity. S ostatními jednotkami a vozy ČD je tedy Pendolino jako bratr a sestra.

Máte nějaký pracovní sen, který byste si chtěl uskutečnit?

Samozřejmě.  Tím je lokomotiva nebo elektrická jednotka. Myslím třeba i na velký železniční nebo silniční most. Sním i o nějaké velké nádražní hale, ale také miluji lodě a přístavy…

A kdy by mohla veřejnost spatřit novinku?

Když vše dobře půjde, tak na podzim letošního roku.

PARTIK KOTAS

Narodil se 1. září 1964 v Praze. V letech 1983 – 1988 studoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Po konci studia odcestoval na odbornou stáž na Ecole Nationale Supérieure d´Architecture de Versailles v Paříži. Ve francouzské metropoli strávil rok. Rád cestuje, miluje klasickou hudbu, divadlo a samozřejmě architekturu, design a zahradní umění.