Pendolina se stala jeho druhou rodinou

Původně si Jan Studeník vysnil, že bude strojvedoucím. Od dětství pozoroval vlaky ze dveří rodného domu v Sázavě, a ač celá rodina pracovala ve sklárnách, on už tenkrát toužil být železničářem. A tak se také stalo. „Při nástupu na železniční učiliště si každý určil konkrétní lokomotivní depo, kam půjde po vyučení pracovat. A protože to bylo ještě před revolucí, tak jsem se začal učit pro tehdejší Lokomotivní depo Praha Střed, které dnes už neexistuje. Ani nevím, jak se to stalo. Já kluk z Posázavského Pacifiku jsem se dostal do depa, kde byly jen elektrické lokomotivy,“ vzpomíná na začátky. 

Raději opravářem

Na „Masaryčce“ začal pronikat do tajů oprav mašin a zalíbilo se mu to natolik, že se po krátké etapě jako kandidát strojvedoucího vrátil zpět na dílnu. Jednoduše zjistil, že ho opravování lokomotiv baví více než je řídit. „Když jsme se v roce 2000 stěhovali do vršovického depa, tak se pomalu připravoval i příjezd prvního Pendolina do Čech. Koncem roku 2002 se začali vybírat lidi, kteří vytvoří nové oddělení pro údržbu a opravy těchto jednotek. Měl jsem štěstí, že jsem se ještě se dvěma kolegy dostal přímo do servisního týmu italského Alstomu a několik let získával zkušenosti od vedoucího servisu Slavena Kovaćeviče. Tohle období považuji prozatím za úplný vrchol pracovní kariéry,“ říká český šéf údržby Pendolin OCÚ Střed.

Vzpomíná, jak se s kolegy v Itálii setkávali s technologiemi, o nichž se jim do té doby ani nesnilo. Nejprve jeli na dvoutýdenní školení do továrny v Saviglianu v Itálii, kde měli možnost vidět všechny jednotky pro ČD v různých stadiích rozpracovanosti. Než ale začala jezdit s cestujícími, musela projít schvalovacím procesem. Ten neprobíhal tak hladce, jak se předpokládalo, a tak Studeník s kolegy první rok strávil s jednotkami 001 a 002 na zkušebním okruhu VUZ ve Velimi. „Z Pendolina se tak trochu začalo stávat nechtěné dítě, a dokonce byly i snahy je vrátit zpět výrobci. Po osmnácti měsících od příjezdu první jednotky do Prahy konečně začal testovací provoz s cestujícími a před Vánoci 2004 byl už každý den v provozu první český rychlovlak jako rychlík z Prahy do Děčína a zpět. Počátkem roku 2006, když začala jezdit i další Pendolina s cestujícími mezi Prahou a Bohumínem, přišla krutá zima a začala se projevovat nedostatečná ochrana různých zařízení před silnými mrazy. Ať to bylo zamrzání odpadních trubek WC, poruchy řídicích karet pomocných pohonů či praskání některé kabeláže na podvozcích. Následkem byly poruchy protismyků a poškození kol,“ popisuje problémy.

Krušné začátky

Na jednu stranu je ale dobře, že se tak stalo hned na začátku provozu, a ne až po několika letech. Vzhledem k trvající garanci musel výrobce vyřešit problémy ještě v záruční době a postupem času se z Pendolin začala stávat nejspolehlivější vozidla ČD. A to hlavně zásluhou všech lidí pod vedením Jana Studeníka. „Část údržby se odehrává i v bohumínském depu, a kdyby nebyly prováděny pravidelné vyvazovací opravy v nymburském závodě DPOV, asi by tyto vlaky nejezdily tak spolehlivě. Za dvacet let jsme si s kolegy vytvořili k Pendolinům určitý vztah a pojmenovali jsme je jako sedm trpaslíků. A věřte nebo ne, ale nad tím vším bdí také Sněhurka, což je přezdívka jednoho ze zaměstnanců, který je u Pendolin od úplného začátku,“ směje se Studeník.

A jak jsme na tom v porovnání s jinými zeměmi, kde také provozují Pendolina? V posledních letech český šéf údržby navštívil i jiná depa v zahraničí. Naposledy ve Varšavě, kde servisují Pendolina PKP-Intercity. Oproti pražskému depu mají jednu velkou výhodu. Hala je určená jen pro Pendolina, podobně jako v Manchesteru nebo Miláně. „V Praze se bohužel hala pro tyto jednotky nikdy nepostavila, ač byla v plánu. Musíme se tak přizpůsobit podmínkám v hale 518 OCÚ Střed, a když je to potřeba, uvolníme prostor jiným vozidlům, jako je railjet,“ říká Studeník.

I tak si ale v poněkud specifických podmínkách jeho tým nevede špatně. V kontaktu jsou s kolegy z Portugalska, Švýcarska, Itálie, Slovinska, Finska a Polska, s kterými si často předávají zkušenosti, neboť v těchto zemích jezdí podobná Pendolina jako u nás. „Vlak nejde znát celý nazpaměť. Postupně vyvstávají nové poruchy či závady, a vy jim musíte přijít na kloub,“ tvrdí. „Dnes, kdy se z Dep kolejových vozidel stala Oblastní centra údržby, to vidím jako osud, že opět pracuji tady. Už to není sice Lokomotivní depo Praha Střed, ale OCÚ Střed. Asi se jen kruh uzavřel,“ říká na závěr Jan Studeník.

JAN STUDENÍK

Po absolvování Středního odborného učiliště železničního nastoupil v prosinci 1991 k bývalým Československým státním drahám do tehdejšího Lokomotivního depa Praha Masarykovo nádraží (dříve LD Střed) jako mechanik kolejových vozidel, odkud přešel v září 2000 do Provozní jednotky Praha Vršovice. Od března 2003 pracuje v týmu zabývajícím se údržbou a opravami vlaků Pendolino v nádraží Středisku údržby Jih (dříve ONJ) Oblastního centra údržby Střed.