Knížky se mu staly životní láskou

Když se Romana Kozáka, výpravčího z jihočeských Volar, zeptáte, co ho vedlo k tvůrčímu psaní, hlasitě se zasměje a odpoví, že vlastně ani neví. Nic to však nemění na tom, že do Pošumaví přišel v roce 1988 a začal se zajímat o regionální historii. Jak sám říká, obcházel lidi a sbíral příběhy a pověsti. Jenže „lov“ historek nebyl jednoduchý. Lidé jej odmítali, navíc většina pamětníků a nositelů ústní lidové slovesnosti byli především Němci. A ti byli po druhé světové válce odsunuti.

Roman Kozák se ale nevzdal a coby zaměstnanec státní dráhy se dostal k železničním kronikám. „Ty poukazují na fakt, že ve Volarech žily čtyři tisíce Němců a zhruba sto devadesát Čechů. Díky pamětníkům jsem Čechy dohledal. Jezdil jsem, sháněl jsem je, vybíral z kronik a začal jsem psát,“ popisuje své začátky. Pak se dostal k vyloženě historickým materiálům. „Psané věci jsem půjčoval po kamarádech tak dlouho, až mi známá navrhla, že bych měl napsat něco o mašinkách. Já už viděl, jak z toho bude nějaký drážní předpis,“ směje se dnes. Tehdy se ale nechal přesvědčit. Místo literatury faktu ovšem vyšly z pera pana Kozáka Pohádky ze šumavských lokálek. Světlo světa spatřily za čtrnáct dní. „Ukázal jsem je Pavlu Kosmatovi, nadšenci ze spolku Pošumavská jižní dráha, a ten okamžitě zareagoval slovy: já ti je vydám. Kamarádce jsem ještě řekl, že když mě do psaní natlačila, tak ať pohádky ilustruje,“ vzpomíná.

Chlapi si poručili tunel

Pohádky v sobě nesou poetiku železnice i krásu Šumavy. Mnohdy však inspiraci autor čerpal na netradičních místech. „Třeba pohádka O tunelu vznikla v hospodě. Tehdy se v rohu vztyčil pán a řekl: Teda, pane Kozáku, že nemáte v pohádkách žádný tunel, to jste mě nas*al. A ve druhém díle už byla pohádka o tom, jak Šumava k tunelu přišla, aby chlapi v hospodě byli spokojeni,“ vypráví s úsměvem. „Čtenáři po mně chtějí pohádky, tak jim říkám, že budu psát až v zimě, za dlouhých večerů. Ale zima za poslední roky nebyla.“

Zoufat však malí čtenáři nemusí. „Už mě bombardují, že chtějí třetí díl. Vyrostla generace, která chce novinky pro své děti. Mám nápadů plný šuplík, knížka bude,“ slibuje. Opět prý vyjde desítka příběhů, v nichž dobro vítězí nad zlem a kde například ožívá skřítek Vechtrovník, bludná výhybka a kde jsou personifikovány i lokomotivy. Publikace jsou vždy doplněny mapkou. „Jsem sběratelem map, takže každá knížečka musí mít tu svou a ještě malovanou,“ vysvětluje Kozák.

Bitva pod Boubínem

Mezi psaním pohádek vznikaly další historické knihy s regionálním zaměřením. „Třeba jsem zjistil, že když byl Karel Čapek v roce 1925 na Šumavě, napsal sloupek Stanička. Na mysli měl Černý Kříž. V knize jsem zrekonstruoval i jeho cestu sem,“ zmiňuje. Bez zajímavosti není ani jeho další bádaní v archivech a soukromých sbírkách. Například shromáždil a vydal fakta o zapomenuté válce pod Boubínem. „V roce 1918, po vyhlášení republiky, se chtěli sudetští Němci připojit k Rakousku nebo Německu a na Šumavě došlo k jejich ozbrojenému odporu. Než se stačilo sešikovat české vojsko, věc rozhodli železničáři. Protivínští přepadli za pomoci nočních vlaků Volary, vyrabovali nádraží a ovládli to tu. Krásný příběh o tom, jak byli nádražáci rychlejší než armáda,“ hodnotí.

A co chystá dál? V útulné pracovně v podkroví rodinného domku má dva šuplíky plné různých spisů. Plánuje vydání pohádek i další beletrie. „Akorát jsem na tom všem zapomněl zbohatnout. Ale to ani v Čechách nejde. Chodím po školách a přednáškách. Žiju s knížkami krásný život,“ uzavírá Roman Kozák.

ROMAN KOZÁK

Železničář tělem i duší. Pochází z Podbořan na Žatecku. Volarský výpravčí a milovník Šumavy je autorem většího počtu sbírek pohádek, železničních příběhů a vlastivědných knih. Část jeho děl byla přeložena do němčiny. Je místopředsedou Stifterova pošumavského železničního spolku se sídlem ve Vimperku. Kromě Pohádek ze šumavských lokálek je autorem knih Příběhy schované v žule, Srdce Vltavy, Karel Čapek a Černý Kříž aneb Čas dlouhý, čas šumící, Neznámá válka pod Boubínem aneb Místo činu Volary, Hotelový sluha u každého vlaku, Nové údolí aneb Vyprávění nejen o kolejích přes hranici či Lampárna a Šumavská přicházení.