Noční šichta ve vlaku: nic pro bázlivé

Noční akce bývají nejdramatičtější. Pod rouškou tmy za lupem vyrážejí zloději, opilci se vrací po večerních pitkách domů a černých pasažérů také nebývá ve vlacích právě málo. A těch kuřáků na toaletách… Dost pádných důvodů k tomu, abych se po čase opět postavil po bok dvou členů vlakové ochranky. Postavu mám silnou, naleštěné kanady pamatují doby, kdy jsem jako skaut přísahal věrnost vlajce, ale stále sedí. Bunda a džíny už jsou vpravdě civil, ale „masňácká“ taktická vesta s logem firmy Securitas mi dodává sebevědomí. Vzhůru na noční vlak EN 443 Slovakia Českých drah z Prahy na Slovensko a do Varšavy. Naším cílem však bude Bohumín.

„Procházíme v určitém intervalu celý vlak, a pokud se cokoliv děje, má na nás vlakový doprovod číslo a zavolá. Jsme schopni téměř okamžitě zasáhnout,“ vysvětluje Igor, jeden z mých dnešních průvodců. Tihle muži v černém se starají o všeobecný pořádek nejen při jízdě rozjařených a alkoholem posilněných cestujících, ale i na spojích, kde mohou potenciálně hrozit problémy. České dráhy disponují systémem, který eviduje veškerá hlášení od vlakových čet. Pracovníci generálního ředitelství vyhodnotí, zda je stav únosný či nikoliv, a podle toho vysílá ochranku na konkrétní vlak. Kromě nevybíravého chování pasažérů či opilců ochranka řeší i ničení vybavení souprav a krádeže. Často v jejích rukou končí i kuřáci anebo cestující bez jízdenky.

Pohoda na palubě

Točíme už čtvrtou „procházku“, cestující v lůžkových anebo lehátkových vozech vesměs spí, ve vozech s oddíly určenými k sezení je příjemné teplo, které většinu osazenstva taktéž uspalo. Jen na mě jde krize. Zoufale mě bolí nohy z dlouho nevyšlapaných bot, v zimní bundě pod černou vestou je vedro k padnutí. A pořád: dvanáct vozů tam, přestávka, dvanáct vozů zpátky. Celou cestu z Prahy do Bohumína na nohou.

Tahle práce si žádá fyzičku, hodí se i při řešení incidentů. A tu já prostě nemám. Ovšem stačí ji jen prezentovat, ochranka se s nikým nepere. „Vyloženě fyzicky nás nikdo zatím nenapadl,“ říká druhý z mužů.  A já se ani nedivím. Oba pánové jsou fyzicky zdatní a jejich mohutné postavy oděné do černých kapsáčů a bund typu bombr odradí od útoku leckterého výtečníka. „Ani se s námi moc nehádají.“ 

Stačí pár slov

Ptám se, co dělají s černými pasažéry. „Přijdeme, dotyčného vyzveme, aby s námi šel do chodbičky, nebude přece bez jízdenky pohodlně sedět. Do první stanice postojíme ve spolupráci s vlakovým doprovodem a je vyloučen z přepravy. Musím říci, že problémy nedělají,“ odpovídá Igor. „Jen jednou se v průběhu naší letité praxe stalo, že jsme museli notorického cestujícího bez jízdenky, bez použití násilí, doslova vynést. Průvodčí nás o to požádala,“ vypráví.  A opilcům stačí domluvit. „Vše řešíme dialogem. Vysvětlíme jim, jaké následky mohou nastat, kolik stojí například zastavení vlaku. Stačí slovní argumentace a vše se uklidní.“ Třetí skupinou hříšníků jsou kuřáci. Ty obvykle prozradí typický zápach linoucí se z toalet. „Zaklepeme, počkáme, a pokud není odezva, otevřeme si kličkou. Mezitím jeden z nás dojde pro vlakvedoucího, aby si šel provinilce převzít. Většinou se vše vyřeší pokutou 400 korun.“

Učebnicový případ se nakonec přihodil i naší patrole. Jeden z opilých cestujících chtěl vystoupit v Ostravě-Svinově. Jenže zaspal a probudil se až po odjezdu ze stanice. Když vlakvedoucí menšího vzrůstu kontrolovala jeho jízdní doklad a požadovala nicotný doplatek na hlavní nádraží, vulgárně jí začal nadávat. I nastoupili černí šerifové, stačilo pár slov a situace se vmžiku obrátila ve prospěch mladé vlakvedoucí ČD.

Po výstupu na nádraží v Bohumíně sotva pletu nohama. V půl třetí ráno na zdejším nádraží naštěstí funguje malé bistro. Dávám si kafe, colu a energetický nápoj. I přes nápor kofeinu se mi oči klíží. O generaci starší pánové před staniční budovou pokuřují, popíjí kávu, jsou fit a svěží. A možná se mi i trochu smějí. Co dál? Cesta zpět vlakem EN 442.