Na simulátoru v Lipsku prověřují i naše strojvedoucí

Aby český strojvedoucí mohl vést vlak na německých kolejích, nestačí mu pouze znalost cizího jazyka. Musí do detailu ovládat předpisy sousední země a být oprávněn k řízení lokomotiv na síti DB Netz. Stejně jako jejich němečtí kolegové musí i zaměstnanci Českých drah podstoupit jednou ročně přísné přezkoušení na jízdním simulátoru. Výjimky se prostě nepřipouštějí. 

Německá pravidla i pro Čechy

Lipský simulátor proto zná důvěrně také 14 našich strojvedoucích, jeden kontrolor vozby a Zdeněk Mikeš z DKV Praha, který je již osm let spojovacím článkem mezi DB Training, DB Fernverkehr a Českými drahami. Protože je autorizovaným školitelem pro pražskou turnusovou skupinu, musí nejen projít stejným přezkoušením, ale mít i posvěcení školit kolegy přímo od DB. Znalost němčiny je pro něj, stejně jako pro patnáct jeho kolegů, naprostou samozřejmostí.

„Protože vozíme vlaky kategorie EuroCity a EuroNight pro dopravce DB Fernverkehr a DB Autozug do Drážďan a do Lipska, musíme splňovat stejné podmínky a máme stejné povinnosti jako němečtí strojvedoucí včetně každoročního přezkoušení na jízdním simulátoru,“ vysvětluje Zdeněk Mikeš. Přestože čeští strojvedoucí sedlají výhradně řadu 371, trošku nelichotivě přezdívanou Bastard, v Lipsku jsou přezkušováni za pultem simulátoru strojů řady 185, respektive 189 DB. „V principu v tom není žádný rozpor. Jednak jsme jeden grafikon jezdili do Německa na Taurusech řady 1216 ÖBB, jejichž ovládání je velice podobné řadě 185, a zadruhé se simulují jen provozní mimořádnosti, nikoli poruchové stavy konkrétních řad lokomotiv,“ říká Zdeněk Mikeš. 

Věrná simulace jízdy

Samotná zkouška je rozložena do dvou částí. První je kontrolní jízda (Überwachungsfahrt), při které je strojvedoucí odkázán jen na své znalosti. Usedne sám do kabiny simulátoru, která díky hydraulickému mechanismu věrně simuluje i vjemy z jízdy (akcelerace, síly při prudkém brzdění, jízda přes výhybky). Ve chvíli, kdy se odpojí vstupní můstek, krabicoidní kabina, která lokomotivu nepřipomíná ani vzdáleně, se rozjede po virtuálních kolejích. Instruktor sedící v kontrolní místnosti pak strojvedoucímu simuluje nejedno nemilé překvapení (zhaslá návěstidla, poruchu vlakového zabezpečovače PZB, překážku na trati apod.) a sleduje jeho reakce.

„Nejde jen o to, zda strojvedoucí správně sníží rychlost či zastaví. Následuje řešení mimořádnosti stejně jako ve skutečnosti, ověřují se jeho znalosti koho kontaktovat radiostanicí a jak přesně se postupuje při nahlášení mimořádnosti, vše pochopitelně v němčině. Mezi skutečností a virtuální realitou není v tu chvíli absolutně žádný rozdíl,“ popisuje Zdeněk Mikeš chvíle, které se v ostrém provozu dají trénovat jen obtížně nebo vůbec. Po ukončení zhruba hodinové „jízdy“ následuje podrobný rozbor zkoušky s instruktorem a vyhodnocení zaváhání, ke kterým ve stresu může dojít. A to je největší přínos simulátoru. Je to sice test, ale chybovat může člověk bez reálných následků. Ve druhé části zkoušky – cvičné jízdě (Übungsfahrt) – si navíc strojvedoucí může u instruktora vyžádat simulaci mimořádností, které si chce více procvičit. „Pokud člověk testem neprojde, musí ho opakovat v opravné jízdě, případně v náhradním termínu. Protože ale naši strojvedoucí přistupují ke zkouškám odpovědně a jsou to opravdoví profesionálové, je to pro nás jen hypotetický scénář,“ chválí své svěřence Zdeněk Mikeš. 

Desítky tisíc hodin ročně

DB Training proškolí ročně 22 tisíc strojvedoucích patřících jen pod křídla DB a další 4 tisíce externích. „Každý z nich stráví minimálně dvě hodiny na jízdním simulátoru, to je ročně 52 tisíc výukových hodin,“ vysvětluje Holger Kliemann, produktový manažer DB Training. Na takovou porci zkušebních jízd by rozhodně nestačil pouhý jeden simulátor. Proto jich DB Training využívá celkem sedmnáct, a to rozmístěných v jedenácti centrech po celém Německu. Kromě Lipska podstupují strojvedoucí trénink v Mnichově, Hamburku, Norimberku, Magdeburgu, Berlíně, Hagenu, Mohuči, Kolíně nad Rýnem, Saarbrückenu a v největším centru ve Fuldě, kde jsou cvičeni i strojvedoucí rychlovlaků ICE. Němečtí školitelé však nevy­užívají špičkové techniky jen pro výuku mužů a žen, kteří usedají za řídicí pulty lokomotiv. „Málokdo si dokáže představit, jak se strojvedoucí musí koncentrovat ve dvousetkilometrové rychlosti. Tady to může každý nový zaměstnanec zažít bezpečně a přesto na vlastní kůži,“ říká Holger Kliemann.

Usilujeme o podobné zařízení

Po srovnatelném simulátoru „pokukuje“ už nějakou dobu také česká jednička v drážním vzdělávání – Dopravní vzdělávací institut. Problémem při jeho pořízení jsou ale chybějící finance. Cena za podobný produkt se totiž pohybuje kolem jednoho milionu eur, tedy asi 25 milionů korun. Je to hodně, nebo málo? Generální ředitel DVI Jan Bitter má naprosto jasno: „Návratnost investice je blesková. Stačí jedna jediná nehoda, která by se díky simulátoru nestala. O lidských ztrátách nemluvě. Navíc pokud jde o techniku, hydraulický pohyb je sice špičkový, ale my bychom se spokojili i se statickou, tedy levnější verzí podobného simulátoru, jaký je v Lipsku.“ Třeba se jednou dočkáme, že nejen naši, ale i němečtí strojvedoucí, kteří recipročně zajíždějí do Prahy, budou přezkušováni na českém simulátoru s českými instruktory.