S každým odběrem energie platíme solární daň

Kdo odebírá elektřinu, musí za ni zaplatit. Do této ceny se ale díky zákonodárcům promítají i poplatky na podporu obnovitelných zdrojů. V případě železnice odběry elektrické energie rozdělujeme na odběry ze sítí nn (maloodběry) a vn,vvn (velkoodběry). Do první skupiny patří dodávka a distribuce elektrické energie, které zajišťuje Správa železniční dopravní cesty a částečně regionální správy majetku Českých drah. Velkoodběry se týkají odběrů trakční energie. A právě zde mají České dráhy největší spotřebu, ze které vyplývají i vysoké odvody na „solární daň“ v řádu stovek milionů korun ročně. 

Obchodní a distribuční složky

U trakční energie České dráhy jednou za rok soutěží dodavatele pro první složku tzv. obchodní neboli silové elektrické energie. Soutěž zajišťuje Odbor centrálního nákupu a logistiky GŘ podle zákona o veřejných zakázkách. Zde se dodavatel vybírá podle ceny.

„Druhou složkou je distribuční elektrická energie, jejíž cena je závislá na charakteru odběru. Elektrickou energii dodává Českým drahám Správa železniční dopravní cesty a cenu za distribuční složku účtuje podle státního ceníku, jehož vydavatelem je Energetický regulační úřad. SŽDC v současné době ceny za tuto složku přebírá od nadřízeného distributora energie,“ vysvětluje Zdeněk Kotous z Odboru finančního, který má vrcholově hospodaření s elektřinou pro elektrickou trakci na starosti. Nákup elektřiny, stejně jako její kvalita či měření odběru, je poměrně komplikovanou záležitostí. 

V posledních čtyřech letech solární daň prudce vzrostla

Jak už bylo řečeno, kritériem soutěže na nákup obchodní složky elektřiny je nejnižší cena. U této obchodní nebo též silové energie (vyjadřované v MWh) se z hlediska zákazníka, tedy Českých drah, skládá cena ze součinu ceny na burze PXE v eurech, kurzu ČNB a indexu obchodníka, který je každoročně soutěžen podle zákona o veřejných zakázkách. Cena za distribuční část se skládá z plateb za rezervaci příkonu odběrného místa, systémové služby, přenos elektrické energie, za činnost operátora trhu a příspěvku na obnovitelné zdroje, hlavně na fotovoltaiku.

Výkon odběrného místa se měří ve čtvrthodinových hodnotách, přičemž se hodnotí vždy nejvyšší hodnota v příslušném měsíci. České dráhy ve svém odběru pokrývají i spotřebu ostatních dopravců, kteří používají k dopravě a přepravě elektrická hnací vozidla. Spotřebovaná elektrická energie je na jednotlivých odběrných místech rozpočítává na všem dopravcům podle stanovených hodnot měrné spotřeby. A to už se dostáváme k celkovému odběru trakční elektrické energie a k onomu astronomického příspěvku na obnovitelné zdroje. Z každé MWh odvádíme 583 korun na obnovitelné zdroje – ať chceme, nebo nechceme. Mimochodem, ještě v roce 2010 to bylo 166 korun z jedné MWh a v roce 2009 pouze 52 korun. V poslední době tedy došlo k prudkému nárůstu. 

Bránit se můžeme jenom s pomocí státu

Mohou se České dráhy vůbec proti těmto platbám nějak bránit? Jedině pomocí tlaku na změnu legislativy. Připomeňme, že to byli poslanci a senátoři, kteří před sedmi lety přijali zákon na podporu stavitelů a provozovatelů solárních elektráren, ve kterém se stát zavázal kompenzovat jim náklady na pořízení fotovoltaiky. Jak to bylo zneužito, jsme již četli mnohokrát. Státní orgány by se nyní měly snažit, aby elektřina z obnovitelných zdrojů byla začleněna do přenosové soustavy co nejefektivněji a nezpůsobovala nežádoucí stavy. A aby výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů se na nákladech z těchto nežádoucích stavů přiměřeně podíleli.

NEJVĚTŠÍ PLÁTCI SOLÁRNÍ DANĚ V ČR V ROCE 2013

                1.            České dráhy                    682 milionů Kč

                2.            Unipetrol                          641,5 milionu Kč

                3.            ArcelorMittal Ostrava      577 milionů Kč

                4.            Třinecké železárny         398,4 milionu Kč

                5.            OKD                                  397 milionů Kč