Železničář / Lidé a příběhy / Životní inspirací jsou pro něj umění, příroda a dráha
Životní inspirací jsou pro něj umění, příroda a dráha
9.5.2014 – autor: MARTIN HARÁK
Zájem o železnici u Jaromíra Vévody vzbuzoval od dětských let strýc Josef, který byl strojvedoucím i velkým cestovatelem současně. Od deseti let tak malý Jaromír absolvoval jízdy na mašinkách, spával na drážních nocležnách a vstával například ve čtyři hodiny ráno k motoráčku na trase Rakovník – Karlovy Vary. Další mocnou inspirací pro něj byly knížky Bohumila Hrabala, který svou profesní dráhu začínal jako výpravčí.
Někdo začal pracovat na železnici hned po škole a kolejí se drží celý život. Vlakvedoucí Jaromír Vévoda si ale vyzkoušel i jiná povolání, protože svých „lásek“ měl vícero. V mládí si dokonce jeho strýc, ke kterému vzhlížel jako ke vzoru, přál, aby studoval na antikváře. „Dalším mocným impulzem a inspirací byl pro mě spisovatel Bohumil Hrabal, s nímž jsem se osobně seznámil na svatbě své tety. Jde o další významnou paralelu literatura–železnice, protože je obecně známé, že Hrabal sám pracoval původně na železnici několik let jako výpravčí v Polabí. Ostatně ctím jeho vlastní citaci: Svět je krásnej. Teda ne, že by byl, ale já ho tak vidím,“ vyznává se ke svému uměleckému vzoru.
V Severní Americe ho okouzlily jazz a Skalnaté hory
Láska k jazzu a blues dovedla Jaromíra Vévodu v devadesátých letech do kolébky tohoto hudebního žánru – do Kansas City. Zde měl možnost navštěvovat proslulý Grand Emporium, kde mohl na vlastní oči a uši slyšet a vidět osobnosti typu Johna Mayalla, Neila Younga a řady dalších. „Básníci tam přednášeli svou poezii, univerzitní profesor hrál šachy s hipíkem, neznámý hudebník hrál na kytaru a pilot v nažehlené uniformě soustředěně poslouchal. V atmosféře tak nádherného mezilidského souznění přišla moje prvotní inspirace na založení vlastní kavárny,“ vzpomíná Jaromír Vévoda.
Během let strávených v USA cestoval po celé zemi, zejména navštěvoval národní parky. Mezi nejkrásnější zážitky patřil dvouměsíční pobyt ve Skalnatých horách, kdy v duchu následoval hlavního hrdinu z Dharmových tuláků, románu od amerického nekonformního spisovatele Jacka Kerouaca. „Angličtinu jsem si trénoval na různých pracovních místech – od jedné farmaceutické firmy přes hotel Ritz až po univerzitní knihovnu Linda Hall Library. Po návratu do Čech jsem pracoval tři roky v sekci zahraniční literatury pražského knihkupectví Neoluxor. Stále se mně hlavou honily vzpomínky na Kansas City a přemýšlel jsem, jak bych mohl uplatnit nejen svoje organizační a komunikační schopnosti, ale i své široké zájmy hlavně z oblasti kultury.“ A tak se rozhodl pro… ne, pro železnici ještě ne.
Založil kavárnu fungující jako umělecké centrum
V roce 2004 založil Jaromír Vévoda na rozhraní pražského Smíchova a Košíř kavárnu U Frgála, kde se snažil v duchu jejího jména o propagaci Valašska, kde se narodil (a dnes zase bydlí). „Takřka každý den se tam díky kamarádům hrála živá hudba – od jazzu, blues, folku až po cimbál. U Frgála hrávali opakovaně písničkáři Jaroslav Hutka, Josef Fousek, Mário Bihári a další. Pořádaly se tam kulturní akce, křty knih (například spisovatelky Andulky Bauerové), ale také křty hudebních CD – třeba s meditativní hudbou Jiřího Mazánka. Organizovali jsme také literární besedy, mimo jiné se spisovatelem Benjaminem Kurasem nebo psychiatrem a spisovatelem Janem Cimickým. Byly tam i vernisáže z oblasti výtvarného umění. Třešničkou na dortu byla přednáška profesora Martina Hilského zaměřená na Sonety Williama Shakespeara. Součástí interiéru byl malý antikvariát s knihami s regionální tematikou,“ vzpomíná vlakvedoucí na léta prožitá v Praze.
Návrat domů
Láska k umění přivedla Jaromíra Vévodu do dalších náročných projektů. Připravoval například program na festivalech Tourfilm a zajišťoval také Valašský večer v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech. Jenže v roce 2009 se mu zcela změnila životní situace. Uměleckou kavárnu U Frgála musel uzavřít a vrátil se na rodné Valašsko. O novou kariéru se pokusil na železnici.
„V rodině jsme nikdy neměli auto a vždy se u nás cestovalo vlakem. Navíc jsem byl ovlivněn příbuznými z řad železničářů, takže jsem při hledání dalšího uplatnění dostal nápad pokusit se o přijetí na dráhu. Podal jsem si životopis a čekal jsem rok! Potom mě ale přijali do Regionálního centra vlakového doprovodu ve Valašském Meziříčí,“ vypráví Vévoda. A tam zůstal dodnes. Dráhu má sice rád, ale na svou lásku ke světu umění nezapomněl. Ve volném čase proto právě aktuálně připravuje společně s režisérem Kamilem Poláchem natáčení nového filmu. Bude ze železničářského prostředí – jak jinak.
JAROMÍR VÉVODA
Po studiu Střední knihkupecké školy v Luhačovicích v roce 1978 a absolvování základní vojenské služby pracoval až do roku 1991 jako vedoucí knihkupectví ve Vsetíně. Poté se věnoval distribuci knih a v roce 1996 odešel do USA, kde řadu let pracoval na různých postech například ve farmaceutické firmě nebo v univerzitní knihovně. Po návratu domů v roce 2001 pracoval v sekci zahraniční literatury pražského knihkupectví Neoluxor a po třech letech si otevřel v Praze vlastní kavárnu. V roce 2010 nastoupil k Českým drahám jako průvodčí. Dnes je vlakvedoucím.
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »