Začínal jako hasič, teď vozí náklady

Setkáváme se – jak jinak – na kolejích. Ač Moravan, čeká Aleš Novák v pondělním odpoledni uprostřed května na začátek další jízdy až ve středočeském Berouně, kde trůní na taktéž vyčkávajícím Vectronu ČD Cargo 383.006. „Nástup jsem měl v 18:10 v Brně-Maloměřicích, výkon Beroun je pro nás jedinou ‚spací‘ směnou, vozíme cement z Mokré (na severovýchodě Brna) ucelenou soupravou do Berouna. Zde je souprava rozposunována jak do cementárny, tak výrobny betonových tašek v Berouně-Závodí. Konkrétně jsem vezl 2 200 tun, zpátky se pak následující den vracím s prázdnou soupravou,“ popisuje.
A jak šla cesta, následuje zdvořilostní dotaz. „Tím, že se jede převážně v nočních hodinách v rámci naší ‚netopýří letky‘, jak se někdy nákladním strojvedoucím říká, probíhala cesta klidně, jen jsem chvíli v Řečanech nad Labem pouštěl vlaky vyšší priority. Dokonce i v současnosti rekonstruovaný úsek Karlštejn – Beroun se mi podařilo projet bez problémů, bez zastavení.“
Na pro běžného smrtelníka velmi netypickou skladbu směn si nestěžuje, naopak. „Mě to baví a nepravidelný režim mi vyhovuje. Nejsem ani zařazený v žádném turnusu, jezdím takzvaně ‚letmo‘, směny získávám dle toho, jak se vyskytnou ‚ad hoc‘ vlaky, tedy pevně nestanovené, případně jak kdo onemocní. Ta pestrost se mi líbí.“

Nejprve v hasičském
Ačkoliv si povídáme na lokomotivě, původně Aleš Novák sedával na jiných, neméně zajímavých strojích. „Původně jsem měl dva dětské sny: být hasičem a strojvedoucím. No a oba se mi podařilo realizovat. Vybral jsem si po gymnáziu Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu v Ostravě, konkrétně Katedru techniky požární ochrany. Nakonec jsem v oboru pracovně vydržel 20 let a vypracoval se až na velitele směny na centrální hasičské stanici v Brně. Tam jsem odevzdal část psychických sil,“ směje se. „Abych nakonec jedno stresující povolání opustil a vybral si jiné. Předtím jsem řídil kolektiv lidí, to je vždy náročné, teď jsem na lokomotivě naopak sám za sebe.“
Ve výjezdové jednotce sloužil už během studií, po ní  nastoupil do Brna – chtěl k velkému útvaru i zajímavým zásahům. Těch se dočkal. „Byla toho za ta léta opravdu spousta. Z pohledu veřejné dopravy si pamatuju tragickou srážku tramvaje s autobusem v brněnských Obřanech někdy v roce 2002, tam tehdy bylo hodně zraněných a řidič tramvaje nehodu nepřežil. To byl jediný zásah, kde se drážní doprava výrazněji prolnula do mé předchozí práce. Většina nehod, ke kterým jsme vyjížděli, byla samozřejmě silničních,“ říká.
S podobnou pracovní náplní se každý nesrovná. „Já jsem s tím naštěstí nikdy příliš problém neměl, i tak ale samozřejmě přišly těžké okamžiky, například když přímo během zásahu, kterého jsem se zúčastnil, zemřeli dva mí kolegové. To jsou těžké chvíle, ale s tím jsem do toho šel,“ konstatuje.

Definitivně na železnici
Přesto ho nakonec definitivně zlákala dráha. „O železnici jsem se zajímal odmala, byl jsem modelář, sbíral jsem literaturu, snažil jsem se mít přehled. Nicméně musím přiznat, že to svým způsobem bylo i kontraproduktivní. Praxe je něco výrazně jiného než zájem, člověk se musí oprostit od svých domnělých poznatků a začít od základu a jít výrazně do hloubky.“
Za nejsložitější při profesním střídání nakonec označuje rozsáhlost předpisové soustavy. „Přestože jsem vysokoškolák z technického směru a i ve svém předchozím zaměstnání jsem řešil různé bojové řády, předpisy a podobně, musím přiznat, že drážní předpisy mi dávají zabrat. Myslel jsem si, že zrovna v předpisech nebudu mít problém, ale je třeba říct, že to je velmi náročné,“ uznává.
Rozhodnutí, jestli osobní, nebo nákladní doprava, u něj nikdy nebylo složité, jasno měl od začátku. „Pro svou pestrost mě to vždy táhlo k nákladům. Navíc jsem chtěl vždy jezdit s lokomotivami, nikoliv s jednotkami nebo motoráky, takže volba byla zřejmá.
Dělal jsem zácvik na manipulačních vlacích v motorové trakci, posléze jsem nastoupil na staniční zálohu v Maloměřicích, kde jsem strávil více než rok, dodnes se tam rád vracím, pak přišly manipulační vlaky v motorové trakci, elektrická trakce střídavá, po další době vícesystémové lokomotivy – Esa a následně Traxxy a Vectrony. Takový postup mi přijde správný a vyhovující, vždy jsem stihl získat alespoň základní praxi, na kterou bylo možné navazovat. Pamatuju, že zácvik na střídavé lokomotivy, to pro mě byly vyčerpávající šichty. Po nějaké době už jsem ale fungoval automaticky a při rozšíření na vícesystémové stroje jsem se měl o co opřít,“ oceňuje.
Nakonec se usídlil převážně, byť ne výhradně, na Vectronech, se kterými je velmi spokojený. „Ještě jsem s ním viset nezůstal. Konkrétně tato mašina minulý týden neschopnost měla, nešel nahodit hlavní vypínač, ale mně se naštěstí, musím zaklepat, vyhýbají. Dokonce mě míjí i klasické mimořádné události. Snažím se tomu tedy nejít naproti, trochu nad jízdou přemýšlet a všechno dělat s rozvahou tak, abych rychle nepřecházel z jednoho režimu jízdy do jiného, využívat setrvačnosti, předvídat.“
Na dráze je od roku 2018 a říká, že je stále na začátku, stále se učí. „Člověk musí znát trať i svůj stroj, vědět, co mašina umí a neumí. Byli kolegové z řad starších, kteří určité úseky dokázali projet zcela bez zásahů do řízení pouze setrvačností, přesně věděli, kde mít s jakým nákladem jakou rychlost, kam až to vyjde, kde je třeba přidat… To je zkušenost, která přichází časem, uspěchat se to nedá,“ uvědomuje si.
Blízko problému už také byl, společně s kolegou se z něj ale dokázali dostat. „Jednou jsem uvázl a neuvázl. Před Boskovicemi s manipulačním vlakem, padala mrznoucí mlha, měli jsme normu zátěže, táhli jsme se oblouky ve stoupání, mašina pískovala na opačnou stranu, už jsme jeli vyloženě krokem, naštěstí se mnou byl kolega na seznání, tak jsem ho poslal ven, aby na kolej dostal písek ručně. To pak počítáte každý pražec, naštěstí se to pak přehouplo a my to zvládli.“

Obchod s modely
Kromě skutečné železnice zůstává věrný i té modelové. Konkrétně v podobě vlastní prodejny ve středomoravských Boskovicích. „Mám ji už od roku 2009, je to vlastně další takové splněné přání. Mám radost, když se návštěvníci vrací, obchod nabízí zajímavé věci a lidé odchází spokojení. Boskovice nejsou Prahou, většinu samozřejmě táhne e-shop, ale i do Boskovic se spousta lidí sjede osobně. Najdou tam klasický pult, vitrínky, vše si mohou pořádně a naživo prohlédnout… V našem odvětví je to, myslím a doufám, stále nezastupitelné.“
Ale to už se začínalo pomalu schylovat k další večerní a následně i noční jízdě zpět na východ. „Teď si ještě zajdu koupit něco dobrého, po osmnácté hodině se nahlásím, najedu na soupravu nějakých třiceti prázdných vozů a můžu vyrazit. Když to dobře půjde, kolem druhé, třetí hodiny ranní budu doma. Je hezky, tak už se zase těším na cestu,“ usmíval se Aleš Novák na „svém“ modrém Vectronu na zhlaví berounské nákladní stanice, ze kterého ve skutečnosti následně dojel pouze pod Vyšehrad. A tam se své první závady dočkal. Provoz má občas zvláštní smysl pro ironii...