Z vlaků do oblak a zase zpět

Ve druhém ročníku studia na Slezské univerzitě v Opavě se Aneta zcela náhodou dostala na brigádu u Českých drah, kde především mezi Ostravou a Prahou pracovala jako stevardka neboli vlakuška. Zprvu si myslela, že to bude záležitost jen po dobu školy, jenže si na vlaky tak zvykla, že i po dokončení studia zůstala železnici věrná. „Opravdu jsem tu práci měla moc ráda a jezdila ještě asi další dva roky. Už tehdy jsem si uvědomila, že nejsem typ člověka do kanceláře. Potřebuji nějakou akci a mám navíc ráda práci s lidmi, i když je to s některými občas těžké. Nakonec jsem po více než čtyřech letech na železnici skončila. Stalo se tak i proto, že jsem měla v plánu se přestěhovat z Ostravy do Brna a chtěla se profesně posunout dále. Bylo mi to ale líto, pravidelně jsem totiž jezdila na expresu Hutník a za ta léta ve vlaku už měla své oblíbené cestující, na které jsem se vždy těšila. I teď se mi po nich ještě občas zasteskne,“ vzpomíná s trochou nostalgie Aneta Ochránková.

Aneta tedy nakonec odešla z prostředí železnice a vstoupila do služeb jedné z leteckých společností a začala pracovat jako letuška. Sama přiznává, že původně o tomto povolání vůbec neuvažovala, protože o sobě měla velké pochybnosti. Byla přesvědčená, že na tuto profesi nemá dostatečné předpoklady. „Limitovala mě především jedna z dovedností, které palubní průvodčí musí umět, a z níž zkoušeli i nás – a to je plavání. Bude to znít divně, ale já jsem se to v dětství nenaučila a pak jsem to tak nějak nechala být. Rozhodla jsem se, že se tedy naučím plavat, abych se o práci mohla ucházet, a přihlásila se do kurzu pro dospělé neplavce. To, co se mi nepodařilo za celý život, jsem nakonec zvládla za dva měsíce, takže jsem překonala sama sebe,“ usmívá se slečna průvodčí. Potvrdila tím, že když člověk chce, může vystoupit ze své „komfortní“ zóny, což se možná u mnohých z nás projevuje i v dnešní situaci.

Létání jen zkušební epizodou

Poznala zblízka nevšední prostředí letectví, skvělé kolegy a utvrdila se v tom, že práce v dopravě a s lidmi ji těší a naplňuje. Když se ucházela o práci letušky, při výběrovém řízení bylo jasně dané, že jde pouze o sezonní práci na dobu určitou. To jí však vyhovovalo, protože letectví si chtěla spíše jen vyzkoušet. „Hned ze začátku jsem věděla, že se chci vrátit zase zpátky na vlak. Práce v letectví je sice okouzlující, ale mně jsou bližší vlaky a prostředí železnice,“ říká přesvědčivě. I na práci palubní průvodčí, tedy letušky, musí člověk získat nezbytná osvědčení, takže se také zde skládají zkoušky, které jsou poměrně náročné. Obsahují technické základy, angličtinu a zdravovědu. Stěžejní jsou nácviky nouzových evakuací, pro něž jsou dané povely, které člověk musí spolehlivě znát. „Úkony, které vidí samotní cestující jak u palubní průvodčí v letadle, tak u průvodčí ve vlaku, jsou jen špičkou ledovce toho, co práce ve skutečnosti obnáší,“ vysvětluje průvodčí Aneta.

Letuška je často označována jako „servírka v letadle“ a průvodčí ve vlaku cestující vnímají hlavně jako někoho, kdo kontroluje lístky. V obou případech to samozřejmě není pravda. Jak letušky, tak vlakoví průvodčí jsou zejména od toho, aby zajistili bezpečnost při přepravě cestujících. „Letadla Boeing 737 verze 800 a 400, v nichž jsem létala, vždy doprovázely čtyři letušky – tři řadové a jedna vedoucí kabiny, jež před každým letem rozdělila pozice. Na základě těchto pozic byly přiděleny i povinnosti, které musely být splněny. Například jedna letuška měla na starost instrukce u nouzových okenních východů, jiná zase instruovala o bezpečnostních pomůckách matky s dětmi. Před vzletem muselo být vše zabezpečené, cestující připoutaní a až poté dostali piloti pokyn, že kabina je připravena na vzlet,“ vysvětluje slečna průvodčí práci v letadle. Podle ní to byla více kolektivní práce než ve vlaku, kde je člověk většinou sám, popřípadě jen s jedním kolegou. V letadle se jí oproti vlaku líbilo i to, že se tam nedostal žádný černý pasažér nebo bezdomovec.

Překvapením zkoušky u ČD

Aneta Ochránková připustila, že při práci vlakušky něco málo vypozorovala u vlakových posádek, takže díky informacím od kamarádů z železnice byla před vstupem k Českým drahám do Zákaznického personálu již trochu připravená. Tušila, že složení řady odborných zkoušek není úplně jednoduché, ale i tak nakonec byla zaskočena rozsahem znalostí a náročností. „Přípravám na zkoušky jsem věnovala více času a energie než třeba maturitě, přesto jsem musela dopravní část složit opakovaně. Nakonec se vše podařilo, ale to jen proto, že já a moji kolegové v zácvikové skupince jsme měli k dispozici skvělého břeclavského supervizora Luďka Štourače, který se nám věnoval. Chtěla bych mu touto cestou ještě jednou poděkovat za jeho trpělivost a lidský přístup. Téměř všechno, co jsem se naučila a co teď znám, je jeho zásluha. Je to zkrátka člověk na svém místě a znalosti umí kvalitně předat,“ líčí nelehké začátky na železnici, kterou má tak ráda. ○

ANETA OCHRÁNKOVÁ

Po absolutoriu studia na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2016 kontinuálně pokračovala v práci stevardky obsluhující minibar ve vlacích Českých drah, kde byla brigádně zaměstnaná od roku 2014. V roce 2019 přestoupila k letecké společnosti Smartwings jako sezonní palubní průvodčí (letuška), odkud se na podzim téhož roku vrátila zpět na železnici, kde od té doby pracuje jako průvodčí vlaků osobní dopravy ČD v ZAP Brno. Volno tráví se svými psy, dlouhosrstou kolií Emilkou a kříženkou Shivou. Cvičí s nimi dog dancing a také agility.