Vlakvedoucí Julie Šodková: Srdcem na dráze

Železnici do jejího života ve větším přivedla škola. Paradoxně jí to později železnice oplatila a poslala jí do života školu. „Když jsem tři roky denně dojížděla z Krnova do Opavy na gymnázium, všímala jsem si různých typů vlaků a zajímalo mě, jaké jsou mezi nimi rozdíly, hledala jsem si údaje o nich na internetu… Že bych se ale třeba ve čtrnácti rozhodla pro kariéru na dráze, to se říct nedá.“
Přesto se k ní časem propracovala. „Mám známého vlakvedoucího, od kterého jsem se dozvěděla, jak se vůbec může člověk stát vlakvedoucím. Přišlo mi to hrozně zajímavé, předtím jsem si myslela, že jde o nějaký složitý proces a může to dělat jen nějaká úzká, vybraná skupina lidí – a ono to vlastně vůbec nebylo nedosažitelné. Trochu mě k tomu popošťouchl, dost mi v začátcích pomohl. Vyprávěl mi, co práce obnáší, věděla jsem, na co se připravit.“
Do nové práce nastupovala s respektem. „Bála jsem se hlavně velké zodpovědnosti a toho, že nebudu umět odpovídat cestujícím. Nebo že zaspím. Což se mi bohužel stalo hned na druhé směně. Špatně jsem se zorientovala v turnusu a vstávala na ubytovně v sobotu podle páteční verze. Ráno jsem přišla na nádraží a říkala si: ‚Bezva, to mám ještě půlhodinku…‘ Ale překvapilo mě, že můj vlak není na odjezdové tabuli. Šla jsem tedy za výpravčím, který povídá: ‚Vždyť je sobota, ten už je pryč…‘ Nakonec jsem svůj vlak musela nahánět dalším. To jsem se cítila hrozně, obzvláště když to byla má druhá směna,“ vzpomíná na neveselý start.

Překvapením příjemní lidé
Ovšem pozitivní pocity naštěstí převažovaly. „Hrozně mě od začátku bavily vlakové úkony. Sestavování dokumentace, zprávy o brzdění, být součástí toho, že se vlak vypraví. A starat se o cestující. Když jsem viděla, že někomu můžu pomoct, poradit, ze kterého nástupiště mu jede vlak nebo kdy odjíždí přípoj, měla jsem pocit, že to má smysl. A překvapilo mě, jak jsou lidé občas příjemní, vděční, když si s nimi třeba na chvíli popovídám, zasmějeme se… Člověka to dobije, což na nějaké šestnáctihodinové směně potřebujete.“
Vzpomínat by mohla na řadu zajímavých cestujících, speciálně ale vzpomíná na jednu. „Jela jsem se spěšným vlakem ze Zábřehu do Jeseníku. Jedna z prvních směn, navíc typ dlouhé soupravy, ze kterého jsem tehdy měla trochu obavu. Když jsme přijížděli do Jeseníku a já byla trochu ve stresu, přišla za mnou maminka s holčičkou s tím, že mi namalovali obrázek. Byla jsem namalovaná já s brýlemi, nad tím nápis: ‚Jízdenky, prosím!‘, to mě hrozně zahřálo u srdce a uklidnilo. Dodnes ten obrázek mám doma na nástěnce. To už je relikvie.“
Julie Šodková nejprve začínala u osobních a spěšných vlaků na severní Moravě, poté ovšem přešla na Západní expresy. Má tedy zajímavou možnost srovnání dvou poměrně odlišných náplní práce vlakvedoucí. „Oboje má své. V Plzni jezdím na expresech, třeba nové InterJety zbožňuju. Jezdí se mi na nich pohodlně a vím, že je mají rádi i cestující. S vlaky EuroCity navíc zajíždíme i do Německa. Zároveň ale vzpomínám i na Olomouc a osobní vlaky do Koutů nad Desnou. Ty byly mé oblíbené. Pershing a tři Bdt, spolehlivé, vždycky to vytáhly. Navíc jsem si na nich připadala opravdu jako na vlaku. Panter je taková větší tramvaj a jsem tam méně potřeba. Dveře zavírá strojvedoucí a má kamery. Ale u klasických souprav jsem se cítila potřebně. Navíc se tam posunovalo. U nich jsem byla opravdu vlakvedoucí.“

Ve vlacích se skvěle učí i spí
Vlaky nevyplňují jen její pracovní dobu – ráda se jimi sveze i ve volném čase. A ani nemusí mít konkrétní cíl cesty. „Ve vlacích se mi třeba skvěle učí. Lépe než doma. Taky se mi v nich dobře spí. A když nespím, moc ráda jen tak koukám z okénka a třeba načerpávám inspiraci na výlety,“ vypráví.
A dráhy se drží i ve škole. „Studuji dopravní stavitelství, máme tam teď dost obecných předmětů, které souvisí s mou prací na dráze. Ale obecně je to spíše o infrastruktuře,“ popisuje. Pro pardubickou univerzitu se rozhodla právě díky své práci. „Jinak by mě studium dopravní školy nikdy nenapadlo. Když jsem k ČD nastoupila, studovala jsem anglistiku a bohemistiku, ale zjistila jsem, že mě železniční doprava hodně baví. Takže jsem z humanitní školy odešla a přihlásila se na dopravní,“ přibližuje nezvyklé studijní přehození výhybky. Skok od humanitního k technickému oboru jí ovšem problémy nedělal. „Mám hodně zájmů a do všeho chci nahlédnout. Navíc když jsem studovala na předchozí škole, četla jsem dost odborných časopisů – včetně Železničáře. A když nyní studuju na dopravce, stále čtu třeba filozofické romány. Vždycky se mi to navzájem doplňovalo,“ říká.
Tentokrát to ale vypadá, že u technického oboru zůstane. „Byla bych ráda, kdyby se mi školu podařilo dokončit. Chtěla bych pak projektovat tunely a mosty nebo pracovat v souvislosti s dráhou obecně. Určitě se mi od železnice nechce; přirostla mi k srdci a vůbec si nedokážu představit, že bych to spojení přerušila,“ říká.

Nečekané příchody kreativity
Jelikož se ani ve volnu od dráhy příliš nevzdaluje, je až s podivem, že najde čas na záliby, které s ní nesouvisí. „Krom čtení i ráda píšu. Zejména povídky o mezilidských vztazích. Taky píšu písničky. Často mě něco napadne při cestě vlakem, to si pak píšu poznámky do telefonu a později z nich vůbec nechápu, co jsem tím chtěla říct,“ směje se. Větší ambice ohledně psaní momentálně nemá, ještě to prý chce nějaký čas. „Písničky si skládám hlavně pro radost, to je něco jako můj deníček. U prózy bych byla ráda, kdyby se to dotáhlo někam dál a jednou bych si třeba sáhla na svoji knížku, ale zatím si myslím, že na tom musím ještě zapracovat.“
A kam se chystá vydat po kolejích v blízkém budoucnu? „Hrozně bych se chtěla podívat kolem Berounky, kde to znám z vlaku, navíc jsem ještě nejela z Berouna do Prahy přes Rudnou. Ani kolem Rakovníka to neznám a moc bych se tam chtěla podívat. Plus Šumava. Doprovázím tam rychlíky na Železnou Rudu, ale ještě jsem pořádně neměla příležitost si to tam projít. Určitě za přírodou. Vždycky!“