Vlakvedoucí David Schindler: Práce na dráze a v pivovaru? Ideální kombinace!

„Jsem vystudovaný projektant pozemních staveb. Dva roky jsem projektoval, ale to mě totálně nebavilo. Člověk je pořád zavřený v kanceláři a ani plat není příliš dobrý. Tak jsme se s kamarádem rozhodli, že pojedeme do Anglie. Byli jsme tam deset měsíců a bylo to taky hrozné. V našich mladických představách jsme viděli, jak si vyděláme, místo toho jsme odjeli s tím, s čím jsme přijeli. Navíc jsme byli v Liverpoolu, kde to není úplně pěkné. Ale zase jsem se tam naučil obstojně polsky,“ směje se Schindler.
Po návratu tedy musel opět řešit, čím se bude živit. „Náhodou jsem na internetu narazil na blog jednoho kolegy, který psal, jak se stal vlakvedoucím. Čirou náhodou byl taky z Turnova – jako já. Ptal jsem se ho, co práce obnáší, párkrát jsme se sešli na pivu a já si řekl, že to zkusím. A od prvního září 2017 jsem vlakvedoucím,“ přibližuje svůj start u Českých drah osmadvacetiletý muž.
Na turnovských tratích byl spokojený. „Ale pak nám začaly ubývat výkony. Vzpomínám třeba na Starou Paku, tam jsem jezdil moc rád. I na pivní turistiku to bylo ideální, v Pace jsou dvě skvělé hospůdky, chodívali jsme si tam odpočinout před cestou na nocležnu. To bylo moc fajn,“ vzpomíná na svou oblíbenou trať.

Z vlakvedoucího supem
Další výzva přišla poměrně záhy. „Na Liberecku sháněli supervizora. Řekl jsem si, že to zkusím a nějak to dopadne. Akorát jsem splňoval tři roky praxe, které byly třeba. Moc jsem se k tomu neupínal, ale nakonec vybrali mě. Čili jsem začal dělat ‚supa‘,“ popisuje další přehození kariérní výhybky. „Připravoval jsem kolegy na zkoušky, když přišel nový, konzultoval jsem s ním předpisy a podobně, školil jsem. Také jsem takový ‚předpis na telefonu‘, pokud někdo potřebuje.“
Zkušenost to byla cenná, ale každodenní kontakt s provozem u něj nakonec vyhrál a vrací se zpět k plnohodnotnému vlakvedoucímu. Na což se těší. „Oproti dřívějšku nám přibyly nové tratě, jezdíme do Řevnic, máme vícekrát Mladějov nebo ‚Jičínku‘, která mě baví. Tam je pohoda, jezdí tudy hodně turistů, s cestujícími se známe, je to celé osobnější, klidnější,“ pochvaluje si. Z Turnova se zatím nechystá. „Máme tu skvělou, mladou partu, sešli jsme se tu dobře. Chodíme spolu i po práci na pivo… V Turnově jsem maximálně spokojený.“
I Schindlerovi se postupně dráha probojovává do krevního řečiště. „Když třeba grilujeme u rodičů manželky, bydlí u trati Turnov – Boleslav, a slyším houkat vlak, automaticky se koukám na hodinky a říkám si: ‚No, v pořádku, jedou včas!‘ V tomhle už jsem trochu magor,“ uznává s úsměvem. „Samozřejmě už poznám, když třeba jede výjimečně 810 místo Regio­Novy. A když se někam chystáme na výlet s kamarády, přirozeně sloužím jako taková informační kancelář.“

Sládek z knihkupectví
Jak se David Schindler dostal k dráze víceméně náhodou, podobně náhodou se dostal i ke své druhé vášni. Pivu. „Jednou jsem byl v Olomouci v prodejně knih a tam byl štos knih. Na vrchu ležela jedna s názvem ‚Uvařte si pivo doma‘. Stála pouhých 59 korun. To mě zaujalo. Hned jsem si ji koupil. Mimochodem – teď si ji občas prolistuju a dost se u ní bavím, protože podle ní prostě uvařit pivo nejde. Ale já se o to tehdy snažil, doma a v hrnci na sporáku. Z čehož byl samozřejmě průšvih.“ Pryč šla celá várka.
Snahu však nevzdal. „Řekl jsem si, že to přece musí jít nějak líp. Koupil jsem si plynový vařič, se kterým se lépe hlídá teplota, starý smaltovaný hrnec, další dvě, tři špatné knížky… Ale pak Cech domovarníků vydal úžasnou knížku Pivařka. Já najednou pochopil, co se s pivem při vaření děje, jak je třeba dodržovat jednotlivé postupy a začalo to dávat smysl.“

Dráha s pivem ladí
V další fázi se domácí pivovar přesunul do garáže. „Koupil jsem si tři hrnce, spojil je čerpadly, pořídil kvasné sudy a začal vařit tam. A to už se dalo pít,“ popisuje nelehké začátky domavarníka. „O rok později jsem si všiml, že v pivovaru ve Frýdlantu otevírají pivovarský kurz na sládka. To bylo vynikající. Měli jsme dvě skvělé lektorky – Báru a Alenku. Jednalo se o naprosté profesionálky s velkou praxí. Celé léto, kdy se kurz konal, jsem byl buď v práci, nebo v pivovaru, slušný zápřah. Ale naučil jsem se toho strašně moc – včetně vaření na varně v pivovaru.“ To byla hromada zkušeností, která se dala využít i doma v garáži. „Teď už bych celou tu svou varnu udělal úplně jinak,“ říká.
Ke konci kurzu rovnou dostal nabídku, zdali by nechtěl brigádně pracovat v menším pivovaru jako sládek. Což rád přijal. Obě práce – jak v pivovaru, tak na železnici – se navíc dobře kloubí. „V tomhle je dráha skvělá. Odjedu si dvoudenku a mám dva dny volno, což je úžasné. Navíc máme skvělé ‚komando‘ v Liberci, když je třeba, vycházejí mi vstříc. Takže když je třeba, vyhodím si šichtu a jedu vařit pivo. Naopak když je třeba zaskočit na dráze, vyjdu vstříc i já,“ pochvaluje si.
A když už má David Schindler výjimečně volno, stejně se mu nakonec jeho dvě pracovní náplně s oblibou setkávají. „Mám hrozně rád pivní turistiku. Když mám volnou sobotu, kouknu se na mapu minipivovarů, najdu si nějaký kus od nádraží, skočím na vlak a večer jedu zpět. To je radost.“