Ve službě strávil 50 let a vše bral s humorem

Padesát let a dva dny. Tak dlouho byl dnes už senior František Savkov zaměstnancem Československých státních a Českých drah. Za tu dobu odbavil miliony cestujících a coby skvělý vypravěč a vtipálek odvyprávěl tisíce historek. Každá pohádka ale má svůj konec a osobní vlak Os 27821 z Příkosic do Rokycan byl ve čtvrtek 9. září posledním spojem, který odbavil. Ze dveří žluté RegioNovy vyšel na třetí nástupiště rokycanského nádraží, v pozici vlakvedoucího, naposledy. Přestoupil do vlaku s názvem Důchod. S aktivním životem se ale rozhodně neloučí. Hodlá cestovat a užívat si vnoučat. Ostatně, má jich pět.
„Na železnici sloužím od 7. září 1971. Začínal jsem v nedalekém Mirošově a končím tady, v Rokycanech. V Mirošově jsem pracoval do roku 1990 a poté jsem šel na osm let do Chrástu a vrátil jsem se do Mirošova,“ prošel ve stručnosti pan Savkov svůj životopis. K železnici se ale dostal vlastně náhodou. Tak trochu za to může jeho otec, komunisty pronásledovaný za politické názory. Byť byl malý František na základní škole premiantem, jinam než k horníkům na Ostravsko ho ale strana a vláda pustit nechtěly. Otec naštěstí využil konexí a domluvil mu studium opraváře zemědělských strojů. To se ale Františkovi nezamlouvalo a nakonec se vyučil karosářem při holýšovské Karose. Jenže fabrika jej nepotřebovala. „Po škole jsem zůstal volný. Měl jsem ale blízko k hospodám v rámci RaJ, a tak jsem se rozhodl, že budu mít restauraci. Když jsem pak jednou čekal na nádraží, potkal jsem ajznboňáky, kteří mi řekli, že než dostanu hospodu, mohu si nějakou korunu vydělat u drah.“ Byl to zlomový okamžik. Do železnice se totiž zamiloval a zůstal jí věrný dodnes. „Dokonce chtěli, abych dělal výpravčího, ale život je krátký na to, abych byl zavřený mezi čtyřmi stěnami. Chci mít kolem sebe lidi a těšit se na nové věci. Kancelář nebyla mým cílem,“ mává dnes Savkov rukou.

S mladými si tyká
Na začátku sedmdesátých let začínal v pozici průvodčího nákladních i osobních vlaků. Poté si dodělal zkoušky a začal jezdit jako vlakvedoucí. „Nejvíce jsem jezdil mezi Rokycany a Příkosicemi, na vedlejšák jsem ještě ale pendloval mezi Prahou, Buštěhradem a Berounem. V Chrástu jsem pak strávil osm let. Dráhy odtud začaly vypravovat manipulační vlaky do Hořovic a Plzně a potřebovali
lidi, tak jsem se přihlásil. Posledních dvaa­dvacet let jsem ale opět v Rokycanech,“ vzpomíná.  
„Miluji práci s lidmi, bavil jsem se s mladými slečnami i seniory, děti mi tykají. Jednou přišel revizor a ptal se, jak je možné, že mi malí cestující tykají. Odpověděl jsem, že je to tady normální, že si na mě nic nedovolují a že se ke mně lidé chovají slušně. Nejsem hogo fogo, takže jsem se nepovyšoval, ale ani neponižoval. Když mě někdo rozzlobil, tak jsem si to s ním vyřídil. Ale je pravda, že  několikrát jsem měl máslo na hlavě i já. Zažil jsem tu však krásný život,“ směje se. „Těžko se vzpomíná, spousta historek se nedá ani publikovat.“

Odvozil generace
Práci na dráze prý vnímá jako poslání a bere ji zásadně s humorem. I náš rozhovor se nese ve velmi žertovném duchu. Podle všeho se pan Savkov stal v okolí Rokycan symbolem železnice.  Tvrdí také, že za těch dlouhých padesát let ani jednou neměl pocit, že by jeho práce připomínala rutinu. „Každá směna je jiná. Ostatní kroutí hlavou, třináct kilometrů tam a třináct zase zpět. Ale není to tak. Snažil jsem se, abych si s každým povídal o něčem jiném, abych říkal zase nějaké nové historky. Cestující na ně už čekali. Vždycky jsem je musel něčím obohatit,“ vzpomíná s přátelským úsměvem. „Dneska už mi mladý holky říkají, že se mnou jezdila babička, pak maminka a teď zase ony,“ doplňuje a naráží tak na dobu setrvání u dopravce.
Vůbec na lidi má pan Savkov skvělou paměť. Začínal na motorovém Hurvínkovi a většinu cestujících tvořili dělníci z továren v Plzni nebo Hrádku. „Když jsem vypisoval jízdenky, ani mi nemuseli nic hlásit. Údaje už jsem si dávno pamatoval. I čísla průkazek. Jen si to představte, 50 až 60 lidí. Vůbec to byla zajímavá doba. Ráno, když byla zima, tak si cestující zvedli šachtu k motoru a hřáli se.“

Se synem v truhlárně
Celoživotním koníčkem Františka Savkova jsou šachy. Hrával první ligu za Škodu Plzeň a díky tomu se dostal do drážní reprezentace.  Několikrát se účastnil mistrovství světa železničářů a díky tomu procestoval celou Evropu. „S kolegy železničáři jsme vyhráli řadu turnajů v Německu nebo Švýcarsku. Dnes už profesionálně nehraji, stále mám rád bleskovky, ale raději v klidu posedím.“ Hře se ale bude prý v důchodu věnovat více. Stejně jako oblíbenému bowlingu. „Dostal jsem nabídku, že budu moci jít občas do služby, že mě určitě nevyhazují, ale už se mi nechce. Jednou jsem řekl dost a to platí. Padesát let. To už je opravdu vrchol,“ konstatuje. A co tedy plánuje v důchodu? Výlety, výpomoc v synově truhlárně a více času vnoučatům. „Doma mám modelové kolejiště přes celý obývák, jezdí mi tam tři vlaky v měřítku H0. Když přijdou vnoučata, tak neustále. Já sám už si ale zajezdím málokdy. Důležité je, aby děti měly radost.“
Na závěr si pak František Savkov nechal krátké poselství. „Dráha si musí uvědomit, že jsme tu pro lidi, že jsme tu od toho, aby s námi rádi cestovali a abychom jim cestování usnadnili,“ uzavřel.