Železničář / Lidé a příběhy / Václav Rubeš nastoupil do vlaku na věčnost
Václav Rubeš nastoupil do vlaku na věčnost
31.1.2023 – autor: MICHAL MÁLEK
Jak už jsme krátce informovali v prosincovém vydání Železničáře, 18. listopadu nás po těžké nemoci opustil vedoucí oddělení tištěných a internetových periodik Václav Rubeš. Jelikož pro Vaška byla železnice celoživotní láskou a měl mezi lidmi od dráhy mnoho přátel, rádi bychom mu věnovali trochu obsáhlejší vzpomínku. Přestože zemřel ve věku pouhých 44 let, vězte, že je o čem psát…
Kdybychom měli vyjádřit život Václava Rubeše jen jedním slovem, zcela jistě by jím byl termín doprava. Ta železniční jej provázela již od raného dětství, a aby také ne, když jeho otec pracoval jako strojvedoucí ústeckého depa. Občas vzal samozřejmě malého Vaška na stanoviště Bobiny či později Peršingu a tak bylo na dalšího ajznboňáka v rodině zaděláno. Nikomu tím pádem nemohlo přijít zvláštní, že mezi jeho největší záliby patřily modely vláčků či vystřihování obrázků parních lokomotiv z tehdejšího Železničáře. Dráha jej pak ovlivnila i při výběru střední školy a následně i povolání. Jen místo řízení lokomotiv po vzoru otce jej to táhlo spíše k výpravce. Z menších stanic se coby výpravčí postupně dopracoval až na ústecké ústřední stavědlo.
Železniční superstar
Kromě potřebného citu pro řízení provozu a vrozené profesní odpovědnosti byl i velmi srdečný a společenský, a tak nebylo divu, že jej během jeho působení na ústeckém hlavním nádraží kolegové přihlásili do druhého ročníku soutěže Tvář ČD. Ta svého času pomáhala zlepšit image zaměstnanců ČD v očích veřejnosti i jich samotných. To, co původně začalo jako pouhý žert, nakonec Vaškovi zásadním způsobem změnilo život. Nejenže se probojoval do semifinálové dvacítky, ale soutěž v mužské kategorii s přehledem vyhrál. Během následného fotografování reklamních snímků pro ČD si pomyslně padl do oka s tehdejší vedoucí redakčního oddělení Sandrou Gosmanovou, která hledala novou posilu svého týmu. Vaška v té době nahlodávala myšlenka na změnu a možnosti zkusit po 13 letech něco úplně nového a zároveň zůstat věrný dráze. Prostě nešlo říci ne.
Od výpravky k Wordu
Po příchodu do redakce na záčátku ledna 2011 se s plným zápalem vrhnul do psaní reportáží a fotografování. Obojímu se věnoval jako koníčku ještě v dobách, kdy oblékal drážní uniformu, takže se dokázal do chodu redakce zapojit velmi rychle. Dobře zapadl i do kolektivu a asi nejvíce si kápl do noty se Zdeňkem Stonem, který po odchodu Sandry Gosmanové k protinožcům stanul na pozici vedoucího oddělení. Společně pak tvořili nejen nerozlučnou dvojici na večírcích, ale především se stali hlavními iniciátory změn drážních tiskovin a nových projektů. Bylo to období, kdy se Železničář změnil z novinového týdeníku na čtrnáctideník a později na měsíčník v podobě časopisu, zrodily se také webové stránky Bluetrains či Pohled z vlaku.
Renesanční člověk
Když po několika plodných letech Zdeněk seznal, že i jeho životní pouť by měla pokračovat jiným směrem, padla pochopitelně volba dalšího vedoucího redakce na Vaška. Navzdory přívalu úmorné úředničiny, která k výkonu této funkce prostě neodmyslitelně patří, v chuti uvádět v život nové věci nijak neustrnul – možná právě naopak. Hlavní novinkou té doby byla krátká videa na redakčním youtube profilu a hned tomu prvnímu, věnovanému jako poděkování zaměstnancům konajícím službu během Štědrého večera, se dostalo uznání jak mezi drážními fanoušky, tak i kolegy z ČD. Z tvůrčího tandemu Václav Rubeš (námět a scénář) – Jan Chaloupka (kamera a střih) se rychle stala zavedená značka produkující kromě mnoha krátkých spotů na sociální sítě i podmanivá videa jako Máme to v krvi či Parní fascinace.
Dalším výrazným dítkem Vaškova tvůrčího zápalu byly tematické nástěnné kalendáře. Po letech tradičních vláčkových námětů se objevily neotřelé kousky, kde kromě železnice vstupoval do popředí i silný lidský příběh a nečekaná nadsázka.
Nejen vlaky byl Vašek živ
Kromě železnice byla Václavovou velkou vášní i auta a letadla. Plechových miláčků se u něj vystřídalo hned několik a až na pár ryze praktických výjimek šlo vždy o charismatická auta s řidičským charakterem. Jako správný petrolhead tak postupně vlastnil několik modelů Alfy Romeo, BMW, a chvíli dokonce i coby spoluvlastník jedno Porsche. Nejvíce a nejdéle však byl spjatý s Alpinou B3 (E46) s příznačnou modrou metalízou.
Zatímco pořízení postaršího prémiového auta není zas takový problém, letectví už je o poznání nákladnější koníček. Přesto si časem dokázal našetřit na výukový kurz a s vervou sobě vlastní se pustil do náročného studia. A nebyl by to Vašek, kdyby na toto téma nesepsal i několik stránek čtivého blogu na adrese https://jak-se-ucim-letat.webnode.cz. V srpnu loňského roku pak úspěšně složil pilotní zkoušku soukromého pilota PPL(A). S humorem sobě vlastním pak na Facebooku vyzýval případné odvážlivce k prvním veřejným letům. Bohužel onemocnění, které mu bylo diagnostikováno na jaře téhož roku, si rychle začalo vybírat svou daň a k dalším letům tak už nedošlo.
Epilog
A jaký vlastně byl Vašek jako člověk? Jak už bylo zmíněno, především veselý a přátelský. Zároveň to byl člověk s velkým srdcem, který se snažil ze všech sil každému pomáhat, a to i těm, kteří se k němu v určitých zlomových situacích nezachovali vždy úplně přátelsky. Jako nadřízený vynikal velkou dávkou diplomacie, což jsme mu někdy měli i trochu za zlé, ale čas později ukázal prozíravost jeho kroků. Díky nebývalé důvěře, kterou do nás podřízených Vašek vkládal, a upřímné chuti naslouchat našim připomínkám a nápadům byla radost s ním spolupracovat. Ač nebyl žádným bláznivým workoholikem, práce pro něj byla vedle rodiny vším a věnoval se jí doslova do poslední chvíle – nejspíše i proto, že stále věřil ve šťastný konec. O to větší ztrátou tak jeho nenadálý odchod byl. Vašku, budeš nám chybět, ale odkaz tvé práce tu zůstane ještě dlouho. ○
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »