Studium mu jde nejlépe ve vlaku

Martinu Rážovi ze Dvora Králové nad Labem je teprve čtrnáct let, ale republiku po železnici už sjezdil křížem krážem. Na kontě má stovky jízd do Prahy, na pomyslném seznamu se skví i Cheb, Karlovy Vary, Liberec, České Budějovice, Ostrava  a další města. Vyjel si dokonce i na Slovensko. Aby ne, sám jezdí dálkové „štreky“ od jedenácti let. Pravda, na tom by nebylo nic zajímavého, pokud by v rámci nich jen bezcílně cestoval a užíval si dětských let. Martin se ale ve vlaku běžně učí a píše domácí úkoly. To vše s klidným souhlasem rodičů.  
„Cestování jsem měl asi v krvi, protože na nádraží jsem se chodil dívat s dědečkem už ve třech letech,“ začal vyprávět mladý pán. „Dědeček byl železničář, strýc šéfuje plzeňskému depu a teta je také zaměstnankyní Českých drah,“ říká. Geny se skutečně v tomto případě zapírají těžko. „Jen mamku cestování vlakem nějak nebere, takže za příbuznými do Chebu jezdím sám.“ Peníze bere z kapesného, běžně využívá aplikaci ČD Můj vlak a platba vlastní kartou je dnes standardem. Když trochu našetří, dopřeje si i první třídu. K Vánocům navíc dostal voucher ČD na tisíc korun.

Školu „flákat“ nesmí
Cestování vlakem rozhodně není nebezpečné. Doba není nejjednodušší, agresivita ve společnosti obecně roste a Martin je stále velmi mladý kluk. Maminka se o něj pochopitelně bála. Dokázal jí ale, že strach není na místě. Dnes je prý dokonce ráda, že Martina cestování baví. „Je to kluk samostatný, má výborné organizační schopnosti. Nikdy se neztratil a svět zná lépe než většina z nás. Má zkušenosti. Je to ostřílený cestovatel,“ chválí svého synovce Vladimír Janoušek, ředitel Oblastního centra údržby Západ ČD. „Domů se hlásit musím, stačí ale napsat SMSku,“ doplňuje Martin.  
Když se ho však zeptáte, proč tak často cestuje, odpoví jasně. „Je to o zážitku, o jízdě. Miluji to.“ Vzápětí ale dodá, že se ve vlaku normálně učí a na stolečku píše úkoly. A učivo mu prý leze do hlavy skvěle. „Když nebyl covid, byl jsem na otočku v Praze i čtyřikrát týdně. V posledních dvou letech ale bylo cestování horší. To jsem jezdil jen do Prahy, Hradce Králové, Pardubic nebo Ostravy. Distanční výuku však z vlaku neuděláte,“ krčí rameny mladý pan Ráž.  

Letadla i vlaky lákají
„Dnes už se mě ve škole ptají, kam zase pojedu. Občas jezdím i se spolužáky, takže jsme jeli do Lužné u Rakovníka na Den železnice anebo jen tak, šotit do Hradce Králové nebo Nymburku. Často jezdím i na Ostravu. Sednu na vlak do Pardubic, pak přestoupím a svezu se expresem nebo Pendolinem. To si dám i řízek s bramborem. Také se vypravuji fotit letadla na Letiště Václava Havla v Praze,“ sype další zkušenosti. Nezřídka se prý stane, že si s vlakovým doprovodem popovídá, leckteří vlakvedoucí Martina dokonce znají. „Ve městě vystoupím, mám skateboard, takže si ho projedu anebo projdu, otočím se a jedu v klidu zpět.“
A že by jezdil za holkami? „To ještě ne,“ nahodí šibalský úsměv. „Ale myslím, že by se určitě nějaká našla. Možná, že bych ji sbalil na vlak,“ směje se a přidává i seznam letošních budoucích cílů svých cest za poznáním i výukou. „Určitě pojedu do Bratislavy, Budapešti, Krakova a chci se ale vypravit i do Košic, Mnichova nebo Hamburku. Kamkoliv, kam jezdí vlaky ČD. Samozřejmě nebude chybět ani Praha,“ jmenuje další plánované destinace.  

Chce dál
Na pořádný výlet ho chce pozvat i maminka. U Rážů se prý mluví o Číně a jízdě Maglevem, tedy nejrychlejším vlakem na světě. Vyšší než obligátní českou stošedesátku už sice okusil při jízdě německým rychlovlakem ICE mezi Berlínem a Mnichovem, ale pravdou je, že Maglev je se svou rychlostí 430 km/h zase úplně jiná liga. Když jsme u těch zážitků, ať už zažitých či budoucích, Martin sní o tom, že jednou projede vlakem celý svět. Nejprve Evropu a pak ostatní kontinenty. Martine, přejeme ti to.