Strojvůdcovské řemeslo je nabité emocemi

Železničářské ságy jsou zpravidla jako přes kopírák – ajznboňácké řemeslo se dědí z generace na generaci. Příběh mladého strojvedoucího je ale přeci jen trošku jiný. Drážní nemocí ho sice nakazil tatínek, který sloužil jako vlakvedoucí nákladních vlaků v rodném Rakovníku, ale po studiích se rozhodl věnovat kariéře ve finančnictví. Úspěšně. Jenže letité dětské sny o tom, jak vyšplhá na stanoviště stroje a rozjede se po ocelových stužkách v čele těžkého rychlíku, se připomínaly s razancí, kterou prostě nešlo ignorovat. Po roce v Londýně, kde ho podle všeho čekala velmi slušná životní úroveň, časem možná i finanční svoboda, se rozhodl si dětské sny splnit.

Na „tramvaje“ přes tramvaje

Jenže osud jako by si chtěl vyzkoušet, jestli to myslí opravdu vážně. První pokus stát se strojvedoucím Českých drah nevyšel. V roce 2011, kdy poprvé žádal o zařazení na tuto pozici, jich bylo dost. Proč to nezkusil u soukromé konkurence? „Bude to znít pateticky, ale přesně kvůli dovětku, který mají České dráhy pod logem. Železnice je pro mě i záležitost národní hrdosti a národní dopravce je jen jeden.“  S kolejemi ale život přeci jen spojil, byť zatím jen s těmi v ulicích. Tři roky řídil v Praze tramvaje. Částečně ho to naplňovalo, železnice však stále zůstávala mocným afrodiziakem. Klaplo to až loni v létě. Po nezbytných zdravotních a psychologických vyšetřeních došlo na seznámení s provozem, pak na kurz a jízdní zácvik. Před Vánocemi už sedlal, zatím samozřejmě pod dohledem, motorové vozy a vypadalo to, že „zákonitou“ bude skládat právě pro motorovou trakci. Další dějový zvrat na sebe nenechal dlouho čekat. Jako novici se skvělými výsledky mu bylo nabídnuto absolvovat zácvik a finální přezkoušení rovnou na elektrické trakci. Vysněné angažmá na stanovišti stále podmanivé sto(jedna)padesátky je tak na dosah ruky.

Zachycuje železničářské příběhy

Absolutní fascinace železnicí má u Michala ještě další zajímavý rozměr. Při setkání tváří v tvář s její rozmanitostí si uvědomil, že kouzlo dráhy je „in natura“ ještě mocnější. „Depa, útulky, vozmistrovské místnosti, o stanovištích ani nemluvě – všechna tato místa mají ohromující atmosféru, které stojí za to předávat dál,“ říká. Zrodila se další vášeň – projekt Okřídlená kola. Nastávající strojvedoucí se rozhodl natáčet videospoty, jejichž ústředními motivy budou zajímavé osudy železničářů. Začal příběhem strojvedoucího Vladimíra, který do uzávěrky tohoto čísla shlédlo přes 11 tisíc lidí. A hodlá v tom pokračovat: „Na první pohled to tak nevypadá, ale železnice je velmi emotivní záležitost. Dokáže uchvátit pětatřicetiletého chlapa i pětatřicetiměsíční batole. V tom spatřuji její fenomén. Je škoda nepodělit se o příběhy, které dokáže napsat jen železná dráha, s dalšími lidmi. Ostatně, jsou to právě lidé, kteří železnici vdechli život a denně roztáčejí její kola. Okřídlená kola.“

MICHAL KOPŤÁR

Po maturitě na Střední průmyslové škole strojní v Rakovníku v roce 2007 se vrhl do finanční sféry. Pracoval jako finanční analytik, v roce 2011 se rozhodl zasvětit svůj profesní život železnici. V letech 2012–2015 pracoval jako řidič tramvaje v Dopravním podniku hlavního města Prahy. Od léta 2015 je strojvedoucím Českých drah, tč. v zácviku. Je autorem projektu Okřídlená kola (facebook.com/okridlenakola). Kromě železnice se věnuje sportu (půlmaratony) a militární simulaci.