Železničář / Lidé a příběhy / Strojvůdce si rozumí s vlaky, modely i violou
Strojvůdce si rozumí s vlaky, modely i violou
30.7.2019 – autor: MARTIN HARÁK
Jednačtyřicetiletý strojvedoucí Marek Strmiska, který vozí nejčastěji vlaky vyšší kvality na mezinárodních spojích linky Ex 3 Metropolitan mezi Prahou, Břeclaví a Štúrovem, ale také railjety či rychlíky na vlacích InterPanter, se věnuje mnoha koníčkům. Kromě samotné práce, která ho baví, stráví spoustu času výrobou vlastních železničních modelů v měřítku N nebo cestováním po světě s národopisným souborem Břeclavan, kde hraje na violu.
Marek Strmiska pochází ze známé železničářské rodiny z Týnce, respektive Tvrdonic na Břeclavsku. Jak sám říká, je v pořadí již třetím z generace strojvedoucích rodiny Strmiskovy. „Na parních lokomotivách z Břeclavi do České Třebové jezdil už můj děda, později vozil osobní vlaky v čele s parními stroji řady 477.0 přezdívanými Papoušek směrem na Znojmo. Táta začal kariéru už na elektrických mašinách, nejdříve na regionálních výkonech a později jezdil na i mezinárodních spojích EuroCity. A já začal po ukončení dopravní průmyslovky pracovat ve stejném břeclavském depu jako moji rodinní příslušníci v Břeclavi. Nejprve jsem musel projít zácvikem a dílnou a od roku 2000 jezdím samostatně jako strojvedoucí, takže vlastně přebírám štafetu po rodině, neboť děda zemřel a táta je již v důchodu. Tuto práci jsem si vybral, protože mě baví a vlastně jde tak trochu o splnění klukovského snu,“ říká Marek.
Metropolitany i railjety
Jezdí na strojích řad 350 a 362 společnosti ZSSK nebo českých Zátopcích řady 380 na jednom z nejdelších vozebních ramen Českých drah mezi Prahou a Štúrovem na slovensko-maďarské hranici, kdy na jeden zátah musí urazit asi 530 kilometrů. Jde o namáhavou trasu, kde se navíc velký úsek jede v zahraničí. „Pro jízdu na vlacích Metropolitan musím mít kompletní zkoušky nejen z českých, ale i slovenských dopravních předpisů, protože několik set kilometrů vedu vlak po Slovensku. Snad jediná výhoda je, že železniční infrastruktura byla za bývalého Československa vybudována společně, takže rozdíly nejsou až tak velké jako například v Rakousku či v Polsku. Na Slovensku ale mají poněkud jiný způsob organizování dopravy, což musím stoprocentně znát,“ upřesňuje Strmiska.
Rodina Strmiskova má na Břeclavsku v modelářských kruzích velké renomé. V létě budou vystavovat modely v městském muzeu a galerii Břeclav k výročí 180 let trati Vídeň – Břeclav – Brno, své expozice měli například před pár lety na Národním dnu železnice v Břeclavi a také v muzeu v dolnorakouském Hohenau. Strmiska starší vyrábí pozoruhodné modely v měřítku 1:120 neboli velikosti TT a junior se rozhodl pro nejmenší měřítko 1:160, tedy velikosti N. Sám si vyrábí především vlastní modely českých strojů podle továrních výkresů. „Průmysloví výrobci dodávají na trh modely většinou podle německých a rakouských předloh, což je sice fajn, ale já mám rád naše lokomotivy. Nejkrásnější jsou pro mě Laminátky řady 230 nebo 240 či Esa řady 362 či 363 – to je asi nejlepší mašina, jakou znám, a proto si je vyrábím podle sebe,“ říká Strmiska junior. A jaké používá postupy? Vše je vyrobeno, ač to tak na první pohled nevypadá, z plastových desek. Nejprve vše podle výkresů naměří, nařeže a opiluje. „Vozové skříně si vyrábím sám, pojezdy však používám tovární. Většinou jde o přestavbu z nějaké jiné mašiny, aby pasovaly rozměry pojezdu, a pak vyměním skříň třeba německého stroje za český,“ odhaluje tajemství modelářské kuchyně.
S violou po celé Evropě
Marek Strmiska má ještě třetí hobby, a tím je hra na violu, kterou si běžně lidé pletou s houslemi. Vzor má doma, neboť táta a maminka hrají na housle, Strmiska starší zvládne navíc ještě hru na kontrabas. „Otec hrával jako malý v dětské cimbálovce v rodných Tvrdonicích, spadajících do oblasti Podluží, kde se dodnes udržuje a předává folklórní dědictví. Já šel v sedmi letech do hudební školy i s bratrem, a o tři roky později jsem byl přijat do dětského národopisného souboru Břeclavánek, odkud jsem s celou generací muzikantských dětí přešel do Břeclavanu. To je soubor, který letos oslaví 65. výročí od vzniku. V roce 1954 jej založil primáš Jožka Kobzík, v jehož šlépějích dnes kráčíme,“ říká Strmiska junior.
Hrávají i s taneční složkou, zúčastňují se festivalů po Česku i v zahraničí, kde navštívili celou řadu evropských zemí. Nejdále byli v tureckém Istanbulu.
„Hraní na violu mi ve volných chvílích přináší relax a odreagování, což při práci strojvedoucího opravdu potřebuji,“ dodává na závěr.
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »