Strojvedoucí a kronikář proslavil Bezdružickou lokálku

Psalo se jaro roku 1976 a na plzeňské Střední průmyslové škole dopravy a spojů odmaturoval milovník železnice a současný strojvedoucí Českých drah Jiří Bízek. Dráhu miloval odmala, stavěl si modelovou železnici v měřítku H0 (a staví ji dodnes) a vzhlížel k dědečkovi, který pracoval na sdělovací a zabezpečovací distanci. Geny se zapřít nedají, a tak se malý Jirka dostal nejen k ocelovým stužkám, ale i k elektrickým zapojením. Dnes má před důchodem a může vzpomínat a trochu bilancovat.
Ač milovník nostalgie, jako mladý nechtěl jezdit na parních lokomotivách. Nezbývalo než přijít do chebského depa, o kterém bylo v té době všeobecně známo nejen to, že je zde rychlejší přestup z dílen na mašinu, ale hlavně tu už nějaký pátek neměla své místo parní trakce. „Já na páře prostě jezdit nechtěl. Snil jsem o těžkých vlacích v čele s elektrickou lokomotivou,“ směje se dnes pan Bízek. První samostatnou jízdu si odbyl na voze řady M 131.1 na západočeské Bezdružické lokálce, tedy na trati mezi Bezdružicemi a Pňovany. „V Chebu jsem dělal kurzy na motorové i elektrické lokomotivy, ale zůstat jsem tu nechtěl. V Bezdružicích odešel kolega, místo po něm mi nabídli a já ho vzal,“ vzpomíná na své začátky. Nakonec tu pan Bízek, i přes klukovské snění, zůstal dodnes, byť pracovní dobu netrávil jen na stanovišti osobního motorového vozu, ale v nákladní skupině s motorovými Hektory T 435.0 a později Kocoury T466.2. Staral se tak o vozbu manipulačních vlaků. „Lokálka se mi dostala pod kůži, má neuvěřitelné kouzlo, budu holt lokálkovej až do důchodu,“ usmívá se spokojeně.

Když Hektor zabral
Ale zpět na koleje. Štěrk z nedalekého kamenolomu na Hradišťském vrchu už nevozil, nicméně vagonů s uhlím, hnojivy, zemědělskými produkty a dřevem odvezl bezpočet. Po železnici se vozily i vánoční stromky. „Měl jsem radost, když jsem vezl pořádný vlak. Alespoň osm ložených vozů. Když jich bylo víc, museli jsme se z Pňovan otočit dvakrát. A když jsem onehdy mašině pořádně naložil, abych vyjel stoupání od pňovanského mostu do Blahoust, měl jsem pocit, že moc netáhne. Stala se chyba, vzali jsme obě soupravy najednou. Nakonec jsme vyjeli, Hektor dělá své přezdívce čest,“ vzpomíná.
Nákladní doprava však na Bezdružicku v polovině 90. let přecházela do útlumu a pan Bízek se přesunul zpět na osobní vlaky v čele s motorovými vozy řady 810. Hurvínky zazpívaly labutí píseň roku 1983. A protože železniční život na regionálních tratích ubíhá ve větší soudržnosti personálu s cestujícími, vznikají i zajímavé příběhy. Třeba když je překážka na trati, vždycky se najde ve vlaku někdo, kdo ji pomůže odstranit. „Jednou mi pomáhala odstranit spadlé větve i jedna noblesně oděná dáma,“ říká Bízek.

Zarazil kolík
A ve vyprávění pokračuje dál. „Nedávno jsem po silném větru míjel spadlou borovici. Jel jsem v některých úsecích pomalu, ale když jsem se vracel, vzal jsem za to. Jenže z borovice trčela větev a urazila mi kohout na hlavním vzduchojemu. Najednou jsem měl mašinku bez vzduchu. Jenže toho rána jsem tušil, že se něco semele, a vzal jsem si prozřetelně pilu. Nahlásil jsem tedy neschopnost vozu, ale přišlo mi hloupé se nechat odtáhnout kvůli banalitě. Rozhlédnul jsem se tedy, čím bych mohl díru v jímce ucpat. Nabízely se větve mladého dubu. Jenže byly moc vysoko. Vzal jsem tedy pilu a celý doubek porazil. Abych si mohl vzít větev potřebné síly a vyřezat kolík,“ vytáhl z rukávu další neuvěřitelný příběh o tom, kterak šikovný strojvedoucí motorový vůz pilou opravil.
Bezdružice jsou dnes jednou linkou spojené s Plzní. Nic to nemění na tom, že lidé k sobě mají na venkově poněkud blíž než ve městě. Znají se, rádi spolu cestují, proberou možné i nemožné. A když vidí, že jede jejich Jirka Bízek, jsou o to spokojenější. „Popovídáte s babkami, zasmějete se,“ doplňuje. Neznamená to ale, že provoz sloužil jen místním. Bezdružicko je oblíbenou turistickou destinací, o víkendech tu České dráhy musí spoje posilovat, nezřídka ani dvě jednotky řady 814 nestačí. „Obrovským lákadlem je nový železniční most přes přehradu Hracholusky se svými pěšími lávkami. Plné je i okolí Konstantinových Lázní,“ zve pan Bízek na Tachovsko.

Výra zachránil
Jeho nejoblíbenějším úsekem je ovšem ten mezi Strahovem a Konstantinkami. Tady připomíná trať horské kolegyně. Skalní zářezy střídají hluboké lesy i mýtiny, v údolí zurčí potok Hadovka. Za stromy tu prosvitne i starý mlýn, často se u tratě pase lesní zvěř. „To se člověku nikdy neokouká. Příroda tu kouzlí. Co vlak, to jiný výhled. Jízda je často jako na safari. Vídám jeleny, divočáky, dokonce i mívaly a jezevce,“ zasnil se. „Občas se stane, že střetu se zvěří nezabráníte. Snažím se ale vždy brzdit. Jednou jsem bohužel srazil výra velkého. Střet přežil, ale poranil si křídlo a odskákal do lesa. Celý den jsem ho viděl sedět na soušce mezi Trpísty a Blahousty. Druhý den jsem zastavil, slezl z mašiny, opatrně se k němu přiblížil a vzal jsem ho domů. Nelíbilo se mu to, pařáty mi pořádně zaryl do těla. Dostal vodu a čerstvě nachytané myši. Druhý den si pro něho přišli lesáci. Buď se uzdravil, nebo je vycpaný. To jsem se už nedozvěděl.“