Strojvedoucí, kterému učarovala vyrovnaná duše a pára

Rodáka z Nejdku u Karlových Varů, který letos oslaví třicátiny, fascinovaly mašinky jezdící za jejich domem už jako malého kluka. Jeho profesní cesta k železnici však měla být hodně klikatá. Podal si sice přihlášku na dopravní průmyslovku do Plzně, ale ten rok se přihlásili jen dva zájemci, a tak obor nebyl otevřen. „Odešel jsem tedy studovat na elektrotechnickou průmyslovku a moje touha po vláčcích se pomalu vytrácela. Protože jsem měl dobrý prospěch, odešel jsem dále studovat elektrotechniku na Západočeskou univerzitu do Plzně, kde jsem absolvoval bakalářské studium, a nakonec jsem si ještě doplnil vzdělání na ČVUT v Praze. Techniku jsem si dodělával již při zaměstnání v jednom pražském výzkumném ústavu,” říká strojvedoucí s titulem inženýra. 

Práce bez pohybu ho nebavila

Za dva roky, kdy Petr pracoval v kanceláři, došel k závěru, že je uzpůsoben pro zcela jiný druh práce. „Miluji pohyb a pestrou pracovní náplň,“ říká, a proto se rozhodl, že dá výzkumu vale. Zeptal se v nymburském depu, kam se v té době přestěhoval, co je všechno nutné pro získání místa strojvedoucího. „Proces, který byl nutný pro přijetí, pro mě nebyl příliš velkým problémem, takže jsem zanedlouho začal jezdit po Nymbursku s motorovými vozy i s elektrickými jednotkami CityElefant. Dráha mě tak s konečnou platností dostala,“ říká mladý strojvedoucí s úsměvem. 

Kapitán Nemo topičem

Co Petra Šedivého velice baví, jsou historické lokomotivy, zvláště pak ty parní. „Dodnes mě udivuje, jak mohli naši dědové vyrobit tak dokonalé stroje. Při zácvikových jízdách jsem potkal kolegu, který se zabývá železniční historií, a ten mi nabídl možnost pomoci s údržbou libeňského Albatrosa 498.022. Slovo dalo slovo a od té doby funguji v libeňské partě železničních nadšenců něco jako pomocná síla, ale vůbec mě to nevadí. Jsem rád, že s mašinou a partou mohu být. Už se těším, až si udělám topičské zkoušky a na mašince si zajezdím. To ale ještě chvilku bude trvat, protože Albatrosovi propadla kotelní zkouška, takže musím vydržet,“ vysvětluje Petr. K libeňské partě se váže i jeho přezdívka – Nemo. „Když jsem přišel poprvé do Libně, nosil jsem ještě plnovous a dredy a jeden z kolegů, který má rád Julese Verna, prohlásil, že takhle určitě musel vypadat bájný kapitán Nemo z románu Dvacet tisíc mil pod mořem. A ta přezdívka mně už zůstala i přesto, že dnes nemám vousy a na hlavě toho také moc nenajdete.” 

Vegetarián, který hraje na sitár

Petr se od raného mládí zabýval filozofickými otázkami o bytí člověka, jeho roli v životě a dalšími aspekty, o kterých občas přemýšlí každý člověk. Zkoumal, jak vyčistit svoje srdce a mysl pomocí různých učení. Jednoho dne mu dokonce přestalo chutnat maso, a proto ho ze svého jídelníčku vyřadil. A tak se naskytla otázka, co bude dále jíst. „Hledal jsem v městské knihovně nějaké kuchařské knihy a našel Krišnovu vegetariánskou kuchařku. Objevil jsem v ní řadu neznámých koření a náhoda tomu chtěla, že jsem při jejich shánění narazil na členku hnutí Hare Krišna. Popovídali jsme si a zanedlouho jsem se za krišnovci vydal na jejich farmu u Benešova. Najednou jsem začal nacházet odpovědi na své otázky. Jakési životní puzzle zapadlo do sebe a já našel sám sebe. Hnutí Hare Krišna se od běžné společnosti liší tím, že jeho členové nežijí jen na základě uspokojování hmotných tužeb. Ty umí dát pod kontrolu meditacemi a životním přístupem. Jde ale o svobodné rozhodnutí mysli, ke kterému musí dojít každý sám,“ dodává Petr Šedivý, který své meditace podporuje i hrou na indický strunný nástroj sitár.