Snažíme se probouzet v dětech vztah ke dráze

Jak říká, spolek je dílo kolektivu. „To je třeba zdůraznit,“ upozorňuje. Jak se ale do takového spolku vůbec dá probojovat? Stačí nepřijít s prázdnou. Oldřich Čížek do PSHŽD například dorazil s motorákem…
„V první polovině 80. let vznikla v Pardubicích skupina dějin dopravy ČSVTS, tedy jakási odnož Československé vědecko-technické společnosti, v rámci které fungovala i část věnující se historii železnice. Tam jsem chodil už jako malý kluk a potkal se tam se spoustou lidí, kteří se tomu věnují dodnes. No a v roce 1986 jsme si s mým kamarádem vyhlédli v Agrochemickém podniku v Sadové u Hradce Králové motorový vůz M 131, který tam byl odstavený se zadřeným motorem na rozebírání, což nám přišlo jako škoda. S tehdejším vedením podniku jsme se dohodli, že ho amatérsky budeme dávat do kupy, a to se o dva roky později skutečně povedlo. V roce 1988 jsme tedy byli na první výstavě – v Dobrušce v rámci oslav 80 let tamější dráhy,“ vzpomíná na první zachráněné vozidlo.
Do spolku to pak už nebylo daleko. „Těsně po revoluci vznikl Pardubický spolek historie železniční dopravy, do kterého jsem přišel v roce 1992. Tehdy se totiž dohodlo, že se bude věnovat pouze motorové trakci, zatímco Jaroměř, kde jsem do té doby působil, se začala orientovat na parní trakci a trochu jiné období. Začalo to tedy dvěma motoráčky, Pardubáci zde již jeden měli, já přišel s druhým, dali jsme se do kupy a jezdilo se s nimi,“ vzpomíná. „Začaly se nám však hromadit různé exponáty od modelů po různé drážní artefakty – a teď co s tím. Koncem 90. let jsme to vystavovali v dílnách pro opravu mechanismů, ale to bylo přece jen poněkud nedůstojné. Logicky nás napadlo, že by bylo dobré zařídit vlastní muzeum. Nějakou dobu jsme hledali vhodný objekt, až nám přednosta z Rosic nad Labem doporučil tamější vodárnu – že je obydlená bezdomovci a určená k demolici.“ Volba to byla jasná.
K samotnému muzeu ale ještě chyběla spousta práce. „Vystěhovali jsme nezvané nájemníky, odvezlo se několik náklaďáků odpadků a domeček jsme si postupně opravili. Samozřejmě – kdo má jakýkoliv dům, ví, že jde o továrnu na neustálou práci. Z jedné strany to opravíte a z druhé již musíte podpírat, aby to nespadlo… To prostě tak je, je to staré, ostatně naše vodárna pochází z roku 1871, vznikla při stavbě trati z Pardubic do Havlíčkova Brodu, a dodnes se dochovala v relativně původním stavu,“ oceňuje. „Muzeum jsme pak začali budovat na přelomu let 1999/2000, poprvé se otevřelo v roce 2001.“

K vlakům i trolejbusy
PSHŽD se však nevěnuje pouze železnici, ale též trolejbusům. „Za vše může letité kamarádství s Jirkou Reitmayerem, známe se odmala, vždy jsme tíhli k trolejbusům, byť on přece jen více. V roce 1997 jsme pak adoptovali vyřazený pardubický trolejbus 9TrHT26 číslo 353, kterému jsme prakticky na koleně udělali generální opravu. Tím to tedy začalo. Garážovali jsme jej chvíli v bezprizorních garážích Českých drah z laskavosti tehdejšího vedení depa. Dnes již stojí v trolejbusové vozovně,“ zmiňuje začátky trolejbusové části spolku.
„Devítkou“ to neskončilo. „V roce 2003 nás oslovil zlínský dopravní podnik, jestli nechceme za cenu šrotu poslední Sanos. Ono to mimochodem nebylo žádných pár korun, tehdejších 30 000 korun bylo dost peněz mimo možnosti spolku. Nakonec se ale složili členové spolku i fanoušci dopravy a trolejbus se koupil. Jednu zimu přežil na zahradě sestry již zmíněného kamaráda a už druhý rok jezdil.“
Přestože se Sanos rozjezdil záhy, léta provozu na něm samozřejmě byla a jsou znát. „Ano, potřeboval by nasypat peníze, ostatně jako všechna naše vozidla. I když něco opravíte, dvacet let pravidelného muzejního provozu je znát. Drážní vozidla obecně potřebují finance v řádu milionů, to jsou věci, které prostě doma neopravíte. Nedávno jsme třeba dělali generálku motoru v M 131, která stála půl milionu – a stále jej ladíme,“ říká Čížek.

Tatra a Věžák
Ačkoliv je ve spolku stále co dělat, přibral si ještě kus historie nádavkem. „Pro sebe jsem si pořídil dvě hračky. Nákladní vůz Tatra 111 a Věžák – motorový vůz M 120.324, který kdysi stál jako torzo ve Skalsku. Kupředu to jde pomalinku, rodinný rozpočet je omezený, času ještě míň, ale do konce života bych to rád dodělal. Společně se spolkovou M 130.104 – tak, aby jezdila. Jsou to vozidla, která sem do regionu patří, a my bychom mu je rádi vrátili,“ doufá.
Taková renovace samozřejmě neujídá jen rodinný rozpočet, ale i čas. Mnoho dílů se musí vyrobit zcela znova, případně je třeba zvážit mnohá náhradní řešení. „Na to není nic. Ale vůbec. Takže máte část výkresové dokumentace a u zbytku vycházíte z toho, co se sehnat dá a jde přizpůsobit. Kolečka z něčeho jiného, motor z něčeho jiného… Bylo by dobré, kdyby se někdo plácl přes kapsu, položil před nás 50 milionů a řekl: ‚Kluci, splňte si své sny!‘, ale to se samozřejmě neděje.“
Samotnou kapitolou je snaha o udržení muzea jako takového. „Modernizace dráhy Pardubice – Hradec Králové nás těžce poznamenala, v podstatě vytlačila muzeum na malou část původního rozsahu, a my jsme o 15 let zpět. Tehdy tu nic nebylo a vše jsme museli budovat od začátku, což nás nyní čeká znovu. Správa železnic se nám trochu snaží vyjít vstříc, ale když máme tři metry před muzeem dopravní kolej, je to těžké. Problém je zejména s vystavováním vozidel – rádi bychom šli cestou vlastní vlečky, ale takové prostředky spolek prostě hned nemá. Snad se její realizace ještě dožijeme,“ přeje si.
Hlavní je, aby chodili návštěvníci. A že se občas zjeví lecjací. „Když jsme v roce 2001 otevírali, chodil sem pravidelně starý pán. Vypadal minimálně na osmdesát let. A každou návštěvu nám dal dvě stovky dobrovolného vstupného. Podotýkám, že to tehdy taky byly jiné peníze, navíc mnozí byli schopni dávat padesátník, protože nižší mince nebyla. Oproti tomu pán přišel třikrát, čtyřikrát do roka a pokaždé nám zde nechal ty dvě stovky. Říkali jsme mu tehdy ‚dvoustovkový dědek‘ – byl to úžasný návštěvník…“
V muzejničení vidí smysl, který přesahuje samotnou prezentaci drážních vozidel a artefaktů. „Snažíme se dělat historii s přidanou hodnotou. Aby to návštěvníkům něco dalo a vzbudilo to v nich zájem. Dospělé už nezachráníme, ale budovat v dětech vztah k dráze je potřeba opravdu odmala. Usadit jim v hlavě myšlenku, že tu dráha vůbec je a nemusí se všude jezdit jen autem. Proto tu veřejnou dopravu všichni děláme – chceme, aby byly méně přecpané silnice, méně nehod, aby doprava fungovala a ideálně přispěla aspoň částečně k ekologizaci dopravy a její lepší ekonomice… Příkladem se snažíme jít i doma, auto řadu let nemám, a i když je manželka na vozíku, tak to nějak dáváme.“