Sbírání jízdenek mají oba jako hobby na celý život

Ota Hrbáček působí jako zástupce ředitele pro servis dceřiné společnosti ČD-IS. V dětství jezdil s rodiči často vlakem a jízdenky si schovával. „Když jich byla plná krabice, rozhodoval jsem se, co s nimi. V té době jsem dojížděl na průmyslovku do Děčína, a když jsem si kupoval žákovské měsíční a týdenní jízdenky, všiml jsem si, že mívají různé barvy a tvary. No a to byla asi ta doba, kdy jsem začal se sbíráním,“ přibližuje sběratelské začátky. „Nejprve jsem jízdenky třídil podle druhů. A protože tenkrát převládaly lepenkové, začal jsem kartonové kartičky řadit podle stanic s tím, že jsem chtěl z každé mít alespoň jednu jízdenku. A to se mi nakonec podařilo,“ vysvětluje ústecký rodák.

Z Německa si přivezl plnou tašku zahraničních lístků

Začátkem devadesátých let našel Ota Hrbáček v německých novinách článek o mezinárodním klubu sběratelů jízdenek. Zaujal ho a ozval se na kontaktní adresu. Později se zúčastnil setkání sběratelů v německém Hammu. „Od té doby jsem absolvoval další obdobná setkání na různých místech Evropy, ale na toto první vzpomínám nejraději. Jen si představte: byl jsem prvním sběratelem z tehdejšího východního bloku, který se kdy na těchto setkáních objevil. Přivezl jsem s sebou velkou tašku československých jízdenek, po kterých se jen zaprášilo. A i já jsem byl nadšený z toho, co všechno jsem viděl. Domů jsem si odvážel tu velkou tašku, tentokrát ale plnou zahraničních jízdních dokladů všemožných druhů. Ale hlavně jsem se zde potkal se sběrateli, s nimiž udržuji přátelské vztahy dodnes,“ líčí první dojmy.

Sbírku rozdělil podle států, případně železničních společností. Dále následuje roztřídění na lepenkové, které mají výsostné postavení, a ty ostatní. „Výjimkou je Švýcarsko, které mám uspořádané ve čtyřech šanonech a brzy budu muset přidat další. Ostatně tato země je pověstná tím, že zde kromě státních drah existuje i nepřeberné množství dalších společností soukromých. Je to sběratelům zaslíbená země,“ tvrdí Hrbáček.

Specialista na informační technologie vlastní „lístky“ z nejrůznějších koutů světa. Cenné jsou jízdenky ze zrušených tramvajových tratí v Nizozemsku nebo lepenkové jízdenky z Austrálie. „Do kategorie ‚exotické‘ patří i jeden z mých posledních úlovků. Je to stará německá lepenková jízdenka na 4. vozovou třídu. Věnoval jsem tomu skoro deset let, než jsem ji získal. Mám i jízdenku, na niž jsem ve Švýcarsku sám jel, a je ze všech v mé sbírce nejdelší. Měří úctyhodných 46 centimetrů.“ 

Sbírka sběratele z Brna čítá bezmála sto tisíc kusů

Také Alana Butschka z Rosic u Brna železnice zajímala již od dětství. Sbíral obrázky lokomotiv, rodiče mu o nich kupovali knížky, odebíral časopis Železničář, doma měl kolejiště v měřítku TT a v jedenácti letech objevil i lepenkové jízdenky. Zprvu je sbíral bez rozmyslu, zanedlouho už systematicky. Líbilo se mu, jak jsou barevné, pěkně natištěné, navíc na nich byly stanice s neznámými či zajímavými názvy. „V bývalém Československu se lepenkové jízdenky tiskly s pětimístnými čísly, což znamená, že maximem byl počet sto tisíc jízdenek. Nasbírat takové množství se dříve dalo, dnes už rozhodně ne. I tak ale v dobách, kdy lepenkové jízdenky tvořily převážnou většinu vydávaných jízdních dokladů, to vyžadovalo pořádnou snahu. Teď se počet jízdenek v mé sbírce zastavil na čísle 98 606, ale ve ‚shromažďovací‘ krabičce už je k zařazení do sbírky připraveno několik jízdenek s doposud chybějícími čísly,“ vysvětluje vášeň Butschek, jenž pracuje jako oborový specialista v ROC Brno.

Nejstarší lístek je z roku 1893

Samotná sbírka nezabírá mnoho místa. I tak jsou jízdenky uloženy v padesáti krabicích vyrobených speciálně pro tento účel. „Manželka mě respektuje, sama kdysi pracovala jako osobní pokladník, takže k jízdenkám jako takovým má vlastně vztah také. A navíc pracuje jako já na železnici,“ říká s úsměvem Butschek. „Kolekce je místy monotematická, ale snažím se, aby byla co nejpestřejší. Nejstarší lístek pochází z roku 1893, jel na něj tehdy někdo z Drážďan do Prahy. Jízdenku jsem koupil od jednoho zahraničního sběratele,“ vzpomíná.

 S kolegou Otou Hrbáčkem z Ústí nad Labem se zná Alan Butschek od roku 1992. Jízdenky si vyměňovali hlavně v prvních letech přátelství, ale prý zase přichází doba, kdy si budou mít opět co spolu vyměnit. „Jsem navíc v kontaktu s dalšími asi patnácti sběrateli a tu a tam se najde materiál k vzájemné výměně. Obdivuji sběratele, kteří mají hodně zkompletované sbírky například podle výdejen. Kromě Oty Hrbáčka namátkou Jan Beneš, Jirka Novák, Jan Kašpar či Luboš Rickl. Vzpomenout musím na bohužel již zesnulého kamaráda Zdeňka Pleštila,“ vyjmenovává Butschek. Kromě jízdenek sbírá jízdní řády a před několika lety ho za­ujaly i železniční osobní vozy, které stály tak trochu nespravedlivě bokem zájmu za hnacími vozidly.                                                             

OTA HRBÁČEK

Absolvent SPŠ dopravní v Děčíně a Dopravní fakulty na Univerzitě Pardubice. Po krátkém působení v tehdejším Lokomotivním depu Ústí nad Labem přešel v druhé polovině 90. let do Výpočetního střediska dráhy v Ústí nad Labem, kde pracuje dodnes. Společnost se dnes nazývá ČD - Informační Systémy, a.s. Pracuje na pozici zástupce ředitele pro servis.

ALAN BUTSCHEK

Absolvent Vysokého učení technického v Brně. Zprvu působil v oblasti přepravy na brněnském hlavním nádraží, později prošel oddělením konstrukce GVD, dopravním oddělením. Od roku 2000 zastával pozici vedoucího oddělení obchodu v osobní přepravě na tehdejším OPŘ Brno, později vedl Krajské centrum Brno. Nyní působí na ROC Brno jako oborový specialista a zástupce ředitele.