Retro kolejiště vybudoval ve sklepě školy

Jaroslava Jantače byste mezi železničáři hledali marně. Je totiž školníkem a ve volném čase jezdí po Praze tramvají. K městské dopravě má vůbec blízko. U Dopravního podniku hl. m. Prahy se vyučil silnoproudařem. Na tom by doposud nebylo nic zajímavého, dokud se jej nezeptáte, co ukrývá ve sklepě školy. S úsměvem odpoví, že zde má modelové kolejiště o velikosti 12 metrů čtverečních, se 60 metry kolejí. Modelařině propadl už jako malý kluk, před čtvrtstoletím se ale hobby začal věnovat ve velkém.

„Vláčky jsem miloval a miluji stále. První model jsem dostal jako malé dítě, pod stromeček, v měřítku 1 : 87,“ začíná s vyprávěním a připomenutím základní motivace. „Otec byl strojvedoucím ve vršovickém depu a jezdil převážně s nákladními vlaky. Pamatuji se, že jsem ho viděl na parních i motorových lokomotivách. Přesné řady už si nepamatuji, mě spíše baví s vlaky jezdit,“ pokračuje s tím, že modelové kolejiště vznikalo postupně. Nelze si však představit, že by ve školním sklepě pracoval denně, byť je zřejmé, že u modelu strávil stovky, ne-li tisíce hodin.

Jaký otec…

Proč ale neměl kolejiště doma, v bytě, který je mimochodem přímo ve škole? Už jako kluk musel řešit umístění. Kvůli tomu dokonce přešel z modelové velikosti H0 na menší TT. „Jako malý jsem si postavil mobilní panel, ale ten jsem kvůli nedostatku místa neustále rozkládal a skládal, a když jsem začal bydlet ve škole, situace se nezlepšila. Nějaké kolejnice a výhybky mi zbyly, takže jsem začal dělat kolejiště ve sklepě. Právě se nám narodil syn a já si říkal, že jednou se budou mašinky hodit,“ říká. A myšlenka se zjevně uchytila. Syn se koníčku také věnuje, v současnosti dokončuje studia na Fakultě dopravní ČVUT a ve spolupráci s tátou kolejiště rozšiřoval. „Vše je manuální, žádné servomotorky nehledejte. Abychom všechny větve spojili v jeden okruh, vyrobili jsme si dokonce mobilní most,“ ukazuje na vtipně vyřešenou součást modelu klenoucí se mezi pilířem a zdí místnosti. Kolejiště pak doplňují po zdech rozvěšené železniční artefakty, označovač jízdenek, digitální hodiny z tramvaje anebo snímky lokomotiv. 

„Epochy nedodržuji, po mém kolejišti jezdí parní i soudobé lokomotivy. Neplánuji ani zatrolejování. Model je však z velké části osvětlený, leckde jsou i rozzářena návěstidla. „Ta nemám všechna udělána tak, jak by měla být. Mám ale rozsvícené domy a ulice.“ Vše se pak ovládá ze stanoviště starými ovladači Piko a klávesnicemi. Že není model digitalizován? I analogové provedení má své kouzlo a lépe ladí s celkovým pojetím kolejiště, které svým zpracováním odkazuje na doby před více než třiceti lety. „Mám rád členitou krajinu, spousty výhybek, řady oblouků, tunelů, stoupání a klesání. Jezdí tu 12 hnacích vozidel s desítkami vozů tažených,“ probírá se pan Jantač ve statistikách. „Jezdíme až se čtyřmi soupravami najednou,“ doplňuje syn. „Je to sice honička, ale vyjezdit je to možné,“ dodává.

Kratochvíle pro děti 

Pro mašinky má pochopení i paní Jantačová. Je prý ráda, že manžel není v hospodě. „Není takový fanda, ale podporuje mě. Dokonce i dcera si ještě nedávno s modely ráda pohrála,“ připomíná hlava rodiny. V modelu nevidí problém ani vedení školy. Naopak, děti vnímají návštěvu modelového kolejiště jako zpestření. S chutí království pana školníka Jantače navštěvují žáci všech tříd. Dokonce mu věnovali pár vlastnoručně namalovaných obrázků. „Mám jedinou podmínku. Nesmí zde na nic sahat,“ zdůrazňuje.

Svist souprav je ze sklepa slyšitelný často, obvykle za doprovodu hudby Ladislava Vodičky  linoucí se ze staršího gramofonu. Snad jen v létě, kdy slunce láká spíše k venkovním radovánkám, panuje u modelového kolejiště klid. Rodinu Jantačových potkáte v takovém případě spíše na cyklovýletu anebo na zahradě.

A co s kolejištěm dál? „Chci ještě vylepšit nejmladší část, kde vyroste nádraží a poté začnu modernizovat vozidlový park. Budu mít kulatiny, tak si udělám radost. Také chci doplnit vtipné popisky k různým domkům a stavbičkám. Vesnické hřiště by se mohlo jmenovat třeba Camp Nou, tedy podle domácího stadionu FC Barcelona, trosky hradu by mohly představovat třeba Karlštejn v roce 2700. V plánu mám i doplnění dopravních značek a návěstidel,“ představil pan Jantač plány do budoucna. Nezbývá než popřát hodně zdaru.

Jaroslav Jantač

Jaroslav Jantač se u Dopravního podniku hl. města Prahy vyučil elektromechanikem, silnoproudařem. Školníkem na Základní škole U Vršovického nádraží je od roku 1993. Jako řidič tramvají začínal před třiceti lety ve vozovně Strašnice. Ve volném čase jezdí na kole, rekreačně si zahraje nohejbal, občas si zapracuje na zahrádce a miluje cestování vlakem. S manželkou vychoval dceru a syna.