Radost hledá v knihách a na železnici

Petr Večerek si v polovině dubna splnil svůj velký sen a díky porozumění vedení Českých drah se mohl svézt dokonce dvakrát na stanovišti motorové jednotky RegioNova a navíc na elektrickém RegioPanteru. „Jako malý jsem měl raději autobusy. Vlaky jsem dříve moc nemusel, měl jsem strach z toho, jaký dělaly hluk. Vadil mi skřípot brzd, zakrýval jsem si stále uši. Postupem času jsem si ale začal zvykat a také i více cestovat s maminkou nejen po republice, ale i do zahraničí – například do Německa nebo Polska. Vlaky jsem začal mít rád a dneska na ně nedám dopustit,“ říká s úsměvem Petr. K tomu vysvětluje, že se svým postižením například více vnímá jakékoli zvuky a vzruchy, které „běžná“ populace třeba vůbec nezaznamená. Sám velmi odzbrojujícím způsobem dodává, že své postižení ani moc nevnímá, ale uvědomuje si jej. „Někteří lidé si možná myslí, že jsem blázen, a já jim to ani nevyvracím. Sám vím, že se třeba raduji trochu divokým způsobem – hodně si mnu ruce, prostě neumím to jinak. Ale musím dodat, že většina vrstevníků a dospělých okolo mě se chová naprosto standardně, zkrátka na úrovni,“ dodává nadaný a všestranný Petr.

Zájmy rozšiřují obzory

Autismus, obzvláště Aspergerův syndrom, je zvláštní nemoc, která nemá často vliv na intelekt. Naopak, takto postižení lidé jsou většinou nadprůměrně inteligentní, byť vnímají svět trochu jinak, možná i více do hloubky než zbylá část populace. Petr Večerek například bojuje s tím, že pokud jej něco rozruší, tak se uklidňuje hudbou. Ta ho mimochodem velmi baví. Poslouchá především rock-and-roll z padesátých a šedesátých let minulého století, a sám se dokonce pokouší hrát i na kytaru. Nepopírá, že by třeba chtěl být i slavným interpretem nebo autorem knih, hned k tomu ovšem dodává, že by tak ztratil kus svého soukromí, které je pro něj nade vše. „Cením si toho, že žijeme poklidně s maminkou a bratrem, v nichž mám velkou oporu. Jsem opravdu šťastný, bez přehánění,“ vysvětluje Petr svůj přístup ke slávě. Nicméně se nestydí pochlubit tím, že rád píše a vymýšlí nejrůznější příběhy. Jeho knižní prvotina popisovala životní příhody jednoho kocoura, ve druhé se zase věnoval hudbě. Zatím poslední dílko s názvem Radost mého života – vlaky je kompaktním celkem, který se skládá z textu a vlastních fotografií a kreseb.

Největší vášní jsou vlaky

Železnice je pro Petra v současnosti asi jeho největší zálibou. Zná nazpaměť lokomotivní řady a také leckteré železniční trati, hodně dobře se orientuje v jízdních řádech, které sám sbírá. Je vytrvalým odběratelem našeho periodika Železničář, ale i magazínu Svět malé a velké železnice, odkud čerpá řadu užitečných informací pro svoje hobby. Má rovněž svoji nejoblíbenější lokomotivu, kterou je jedničková Bobina, konkrétně dnes záložní a v historickém nátěru provedený stroj E 499.112. Sám Petr říká, že jej nejvíce oslovuje motorová a elektrická trakce, parní lokomotivy vnímá spíše jen okrajově. Jeho zájem o železnici možná nejlépe objasní citace z úvodu jeho třetí knížky. „Na vlacích mám rád jejich mohutnost, houkačku, píšťalu a nátěr některých výjimečných lokomotiv. Už jako malý jsem rád využíval železniční dopravu třeba na zrušené trati z Nového Jičína do Hostašovic. Dříve jsem cestoval vlakem na kratší vzdálenosti, postupem času jsem jezdil dál a dál. Rád cestuji na různá nádraží, na nichž fotím či natáčím. Jedno z mých nejoblíbenějších nádraží je Ostrava-Svinov, na kterém jsem za svůj život byl nespočetněkrát. Moje zatím nejdelší cesta za nádražím vedla do Děčína a Bad Schandau v Německu. Děčínské hlavní nádraží je nádherné. Vlakem necestuji jenom za nádražími a vlaky, ale vyrážím v nich rovněž poznávat naši republiku,“ uzavírá vyprávění Petr Večerek.