Pro vysněnou trofej se klidně vrátí ke kolejím i na běžkách

K fotografování a sběratelství foto­aparátů se Pavel Miklošek dostal díky svému tátovi, který se tímto koníčkem zabýval jako vášnivý foto­amatér. Doma měli německý aparát Wera na kinofilm, který si Pavel od otce půjčoval. Sám pak začal fotografovat jednoduchým ruským přístrojem Vilia. „Něčím jsem začít musel. V socialistických dobách se v obchodech daly pořídit především levnější ruské stroje, nebo naopak výrazně dražší východoněmecké Exy, případně Praktiky. Viliu jsem posléze vyměnil za Zenit sovětské provenience, obrat ale nastal hned po sametové revoluci, kdy jsem dostal úžasnou cenovou nabídku na pořízení tehdejší japonské zrcadlovky Pentax K1000, včetně výměnných objektivů. Tím jsem nastartoval poloprofesionální fotografování svateb a vítání občánků u nás v Ivanovicích, které si částečně udržuji dodnes,“ popisuje začátky focení. „Základem fotografování je však moje amatérská tvorba pro vlastní potěchu. Možná leckoho překvapím, ale fotografuji zpravidla ortodoxně na standardní barevné kinofilmy, digitální fotoaparát používám opravdu jen příležitostně,“ říká pan Miklošek.

Jeho vášní jsou především měchové fotoaparáty

Ruku v ruce s fotografováním začala éra sběratelství použitých fotoaparátů. Nejprve podědil přístroj po otci a ostatních příbuzných, další mu začali nosit i leckdy neznámí lidé, kteří se dozvěděli, že se tímto koníčkem zabývá. Dnes má Pavel Miklošek ve stále se rozrůstající sbírce opravdové skvosty. Nejvíce si však cení řady měchových fotoaparátů z počátku minulého století. „Před mnoha lety jsem na inzerát sehnal svůj první měchový stroj Zeiss Ikon až v Mikulově, kam jsem pro něj s rozechvěním jel. Od té doby jsem dokoupil dalších dvacet podobných fotoaparátů, které mám hlavně pro potěchu,“ vysvětluje vášeň.

Některé měchové přístroje byly specifické konstrukcí, umožňující fotografování jak na skleněné desky, tak i na svitkové filmy. „Fascinuje mě technická dokonalost těchto fotoaparátů. Smekám klobouk před našimi předky, kteří takové přístroje uměli vyrobit. Pro fotografování na jiný druh materiálu se vyměnila pouze zadní část aparátu, nahradila se matnice a mohlo se fotit alternativně buď na desku nebo na film,“ dodává.

Zajímavé jsou podle Miloška takzvané foto boxy, předchůdci pozdějších jednoduchých fotoaparátů s pevně zaostřeným objektivem. „Vyráběli je všichni větší výrobci fotoaparátů v různých rozměrech, od nejmenšího Baby boxu  Zeiss až po Kodak Doublete, který fotil na svitkový film 6  9 cm. Úžasné jsou i dvouoké zrcadlovky všech konstrukcí. Zkrátka staré fotoaparáty mě dodnes překvapují a okouzlují,“ vyznává se ze své lásky.

Vycpaná zvířata si vystavuje doma

U Miklošků najdeme také řadu nádherně vycpaných zvířat, kalousem ušatým počínaje a třeba hranostajem konče. Podle majitele jde většinou o přejetá zvířata, která našel podél trati. „Bylo mi líto, jak tato krásná zvěř proti své vůli dopadla, a tak jsem kdysi vymyslel, že se pokusím z nich vytvořit malou rodinnou sbírku. Svým způsobem ukončila tuto činnost manželka, která prohlásila, že zvířata už není kam umísťovat,“ usmívá se strojmistr. Většinu zvěře našel na trase Vyškov – Nezamyslice poměrně jednoduše. „Občas jsem při jízdě zahlédl ze stanoviště u trati sražené zvíře. Lehce jsem si zapamatoval nejbližší číslo trakčního sloupu a po příchodu domů jsem si pro zvíře dojel na kole nebo v zimě na běžkách. Pochopitelně, že samotné vycpání exponátů jsem nechal na profesionálech, na to bych si opravdu netroufnul,“ vysvětluje Pavel Miklošek.

Strojvedoucím je i bratr

Na železnici začal Pavel pracovat jako první z rodu Miklošků. Rodinná zahrada sousedila s přilehlou železniční tratí Přerov – Brno, takže se vlaky staly nedílnou součástí Pavlova dětství a mládí. Při rozhodování, čím se bude v životě živit, si zvolil dráhu. Nejdříve se vyučil v Železničním učilišti ve Valticích jako mechanik motorových lokomotiv a následně si při práci dostudoval i dopravní průmyslovku s oborem Strojní montáže. Začal jezdit v tehdejším depu Brno dolní nádraží jako strojvedoucí na motorové trakci a v devadesátých letech přešel do maloměřického depa. Tam pracuje dodnes především jako strojmistr, občas si bere směny i jako strojvedoucí. Na dráze už ale není jediným z rodu Mikloškových, neboť strojvedoucím se stal později i jeho bratr, který vozí vlaky dceřiné společnosti ČD Cargo. „Železnice nás postupně chytla s bratrem oba. Vyrůstali jsme spolu a dráha se nám stala jednoznačným osudem,“ doplňuje pan Miklošek.

PAVEL MIKLOŠEK

Po vyučení na Železničním odborném učilišti ve Valticích v roce 1983 odchází do bývalého Lokomotivního depa Brno dolní nádraží jako kandidát, později strojvedoucí motorové trakce. Při zaměstnání vystudoval Střední průmyslovou školu dopravní v letech 1983 až 1985. Po ukončení činnosti depa Brno dolní nádraží odchází v devadesátých letech do depa Brno Maloměřice. Po studiích další průmyslové školy s elektrotechnickým zaměřením v Českých Velenicích začíná jezdit na vozidlech elektrické trakce. Od roku 2005 pracuje na většinový úvazek jako strojmistr a částečně jako strojvedoucí.