Před první jízdou jsem nevěřil, že mi lokomotivu opravdu půjčí

Jeho příklon ke dráze kopíruje tradiční cestu nás všech, které kolejnice čapla a už nepustila. „Co si pamatuju, první náznaky přišly někdy v pěti letech. Tehdy jsem dostal po tatínkovi modelové vláčky, se kterými jsem si moc rád hrál. Na základní škole už byla dráha vcelku jasným snem, chtěl jsem dělat strojvedoucího. Pak jsem si vyhlédl Střední průmyslovou školu dopravní v Masné ulici v Praze, to už byla jasná cesta k železnici. A během prváku jsem objevil stipendijní program ČéDés,“ vzpomíná.
„Už ani nevím, jestli se tenkrát vybíralo nějakých dvacet lidí z celé republiky, každopádně mě naštěstí vybrali. Díky tomu jsem měl zajištěnou práci po střední škole, věděl jsem, že ji vůbec nebudu muset hledat, bát se o ni. Dostávali jsme kapesné, příspěvky na pomůcky, bylo to výrazné ulehčení ve všech ohledech. Mojí výhodou navíc bylo, že jsem o ničem nepochyboval, vždycky jsem tu práci chtěl dělat.“
Po škole, v září roku 2015, nakročil rovnou k ČD – nastoupil do kurzu na strojvedoucího. Prošel dílnami, 14 dní strávil u vozmistrů, odjezdil pasivní zácviky, zvládl kurz v České Třebové, zkoušky na licenci, kurz zvláštní odborné způsobilosti, aktivní zácvik na lokomotivách… Připravoval se tři čtvrtě roku. „Na střední škole jsme brali hodně věcí stran techniky i předpisů, ale přece jen to najednou bylo něco úplně jiného. Rázem je potřeba umět úplně všechno, písemka nějak dopadne, ale tady už není prostor pro neznalost. Musím říct, že to šlo zajímavě, pár zádrhelů bylo, naštěstí jsem je odstranil u opravek, ale rázem jsem si uvědomil, že to už opravdu není žádná legrace, je potřeba makat a nic nevypustit.“
A pak přišla kýžená chvíle. Vše bylo splněno a přišel čas poprvé nastoupit na směnu. Jaký to byl pocit? „Člověk s depem a jeho pracovníky přichází do styku už během zácviku a postupem času se přirozeně naučí, kde co je a jak co funguje. Přesto jsem měl před první směnou na záloze velký respekt a moc jsem toho nenaspal. Ráno jsem si pak vzal u strojmistra klíče od lokomotivy, šel opravdu sám k mašině a říkal si: ‚No oni mi to opravdu půjčili!‘ Ale pak se člověk ze směny vrátí s tím, že to dobře dopadlo, následují další i další směny a postupně přichází více klidu,“ říká.

Elektrika na obzoru
Lukáš Kalina začínal na odstavném nádraží, kde s lokomotivami řady 714 vytahoval vlaky do provozu, stahoval na údržbu a podobně. A pak přišla první směna na širé trati… „RegioNova na Pacifiku, tedy z Prahy do Čerčan nebo Dobříše, konkrétně tedy asi šestkrát výlukově z hlavního nádraží do Vraného nad Vltavou a zpět. Při cestě na mašinu jsem opět zažíval totéž jako při úplně první směně na záloze, protože to zase bylo něco nového. Ale i tam si to sedlo.“
Čímž konečně završil dlouhou cestu, na kterou se v myšlenkách vydal už v dětství. A patřičně si to užíval, Pacifik byl ideální. „Dobré směny, krásné výhledy, východy, západy slunce… Někde jsou i delší pauzy, kdy se stihne jídlo, nikam jsem se nehnal, nic mi tam nechybělo,“ oceňuje zpětně. 
Po pár letech ale přece uzrála potřeba poznat i další pražce. „Postupem času stereotyp ale přece jen přišel, všechny směny jsem už znal, tušil jsem, co mě během nich potká, koho povezu, a pomalu jsem začal myslet na změnu.“
Ta přišla v podobě depa v Libni. „Kolegové Libeň chválili, já jsem Brejlovce i Katry (řadu 854) měl už z dřívějška, a tak jsem na podzim šel. Pořád se dostanu na Pacifik, k tomu mi ale přibyly tratě přes Rudnou do Berouna, Mladá Boleslav, Turnov, Všetaty, Mělník… A k tomu mám i Cyklohráček.
Dříve bych to nikdy neřekl, ale Pacifik, lokálku, kterou jsem měl vždycky tak rád, přebila Boleslav. Člověk se tam sveze, jede to tam, je to změna. Oproti padesátce, šedesátce na lokálce už přece jen jedeme ke stovce, je to něco jiného a užívám si to. Byť na takovou Dobříš nebo Čerčany se vždycky rád vrátím, to je přece jen domácí trať, kde to všechno začalo.“
A to jej navíc čeká další nádavek – elektrická trakce. Již má najeté zácviky na jednotkách 471 a čekají jej zkoušky a postupné pronikání do nového drážního světa. „Je to něco úplně jiného. Je to tiché, dynamika rozjezdu je úplně jinde. Rázem navíc musím sledovat trolej, návěstidla pro elektrický provoz, hlídat si sběrač… Je to úplně nový impuls, jsem na začátku další drážní etapy a opět si projdu od začátku nějaké to těšení a lehkou nervozitu… Naštěstí ale už mám trochu z čeho brát,“ oceňuje.
A sem tam si směny ozvláštní jednou poměrně netypickou a dosti barevnou soupravou – Cyklohráčkem. „Někdy v roce 2021 jsem hledal nějaké zpestření, kam bych se mohl podívat mimo klasické tratě, které jsem jezdil. A Cyklohráček se mi vždycky moc líbil. Ptal jsem se, zdali je možno, a zrovna mi to vyšlo do doby, kdy se strojvůdci pro něj hledali,“ pochvaluje si.
Přitom směny na Cyklohráčku nejsou úplně typické. „Jsou náročnější. V klasické trase má dopoledne vcelku utažené časy, první pauza je ve Slaném až po druhé odpoledne. Což je náročné. Navíc člověk musí dávat větší pozor. Například jak je souprava neprůchozí, musím si o to víc hlídat rodiče s dětmi, kteří na zastávkách přebíhají z vagonu do vagonu, každý totiž nabízí něco jiného. I po souhlasu k odjezdu od vlakvedoucího je dobré vše ještě jednou zkontrolovat. Ale to k tomu patří. A reakce dětí za to stojí.“

Po volnu hurá na směnu
Od dráhy si povětšinou neoddechne ani během volných dní, evidentně mu to ani příliš nevadí. „I na dovolenou jezdíme vlakem, určitě mnohem radši než autobusem, dost si to užívám. Zejména to, že se jako cestující nemusím o nic starat. Ve vlaku jsem doma. Samozřejmě jsou dny, kdy vlak nemusím vidět ani slyšet, protože mi to v práci bohatě stačilo, ale po pár dnech už se zase těším zpátky na směnu. Práce je koníček, chodím do ní rád, to je velké štěstí,“ uvědomuje si.
A co jej na práci nejvíce baví? „Podívám se po různých místech, vídám měnící se krajinu… Obrovská výhoda to byla při covidu, všichni byli zalezlí doma a nemohli ven, já jsem ale do práce chodil, měl kontakt s přírodou… Jasně, jel jsem třeba jen na Dobříš, kde jsem postál v mašině a jel zase zpět, ale nebyl jsem zavřený doma, dokonce jsem díky tomu vyjel z města.“
Mladému strojvůdci se za sedm let na kolejích mimořádné události naštěstí vyhýbají, byť kolikrát k nim není daleko. Většinou kvůli nepozornosti těch, kteří se v okolí kolejí pohybují, jak nemají. „Musím zaklepat. Vždycky to vyšlo, že jsme stihli zastavit. Auta na přejezdech nebo stromy jsem na trati měl, ale dopadlo to dobře. Stejně tak přebíhající přes trať před vlakem, které strojvedoucí potkává prakticky denně. Kdy nezbývá než houkat a brzdit.“
To ale k provozu patří. Pro Lukáše Kalinu naštěstí pozitivní stránky strojvůdcování stále převažují. „Nemám v plánu měnit ani zaměstnavatele, ani profesi. Chtěl bych u toho zůstat. Pořád mě to baví a nedokážu si představit, že bych měnil. Chodit od pondělí do pátku do kanceláře bych nedokázal. Jezdit stále stejným autobusem v ten samý čas… To tady nehrozí – a o to větší zábava to je.“