Oceněný průvodčí miluje železnici a hudbu

Anketu Aleš Prášil pochopitelně zná, ale jeho umístění ho prý velmi překvapilo. O to větší šok prožil, když mu novinu zatelefonoval přednosta. „Ceremoniál se odehrál na Krajském úřadu Libereckého kraje a byla to pro mě zcela nová zkušenost. Přišli totiž zástupci všech celostátních médií, samosprávy a také dopravních firem. Společně s neoblíbenějším řidičem linkového autobusu našeho kraje jsme dostali věcné dary a stali jsme se na chvilku tak trochu proti své vůli celebritami,“ připomněl s úsměvem loňský 8. prosinec.

Hlavní je péče o cestující

Bude to znít jako klišé, ale pro vlakvedoucího Aleše Prášila je jeho práce opravdu koníčkem, kterému podřizuje takřka vše. „Myslím, že většina našich zákazníků je příjemná a alespoň ve vlacích, které doprovázím já, se ke mně řada lidí chová slušně. Ale vím, že občas nastane situace, kdy jsou cestující nervózní. Tak se děje hlavně při zpožděních, nebo pokud jede za vlak náhradní autobusová doprava. Od toho jsme tady my, provozní personál, který má lidem pomáhat,
a hlavně je uklidnit nebo pro ně vymyslet schůdné řešení,“ vysvětlil vlakvedoucí. Snaží se zmírnit nebo eliminovat jakékoli negativní napětí ze strany pasažérů. „Mám dojem, že to většina zákazníků oceňuje a pro mě je to ta nejlepší odměna. Dnes bych mohl napsat knihu zážitků na toto téma, ale pozitivní převažují. Jsem za tuto práci rád a vážím si každého našeho zákazníka. Každému chci dopřát bonus v podobě mého slušného a vstřícného chování. Nic to nestojí a lidé to určitě ocení,“ doplnil Aleš Prášil.

Na dráhu přišel díky dědovi

Rodák z Lomnice nad Popelkou je ovlivněn železnicí už od dětských let. S vděčností vzpomíná na svého dědečka z Jičína, který byl sám milovníkem dráhy. Aleše od mala vodil okukovat lokomotivy a „cvrkot“ na nádraží a vůbec nejraději vzpomíná na výlety vlakem. Malého Aleše fascinovala železniční tematika natolik, že po vyučování trávil každou volnou chvíli na nádraží v Lomnici nad Popelkou. Vzpomíná i na školní exkurze, na které se jezdilo většinou vlakem, nejdále to bylo až do Brna. Šlo o nezapomenutelný zážitek. „Svátkem pro mě byla jakákoli historická jízda parním vlakem, a když to okolnosti umožnily, cestovali jsme s kamarády od nás ze severu za drážními zajímavostmi třeba až na západ Čech.“

I Aleše Prášila okouzlily modely vláčků. Pořídil si železnici v měřítku H0 a v dětském pokoji ji měl vedenou vitrínami na zdi. „Každý rok se nás na základní škole ptali na naše budoucí povolání a moje odpověď byla vždy jasná a krátká – chtěl jsem být strojvedoucím. Nicméně jsem zvolil učební obor mechanik opravář kolejových vozidel na železničním učilišti v Nymburce. Po jeho absolvování jsem nastoupil do vozového depa Turnov, potom v roce 1989 přišla základní vojenská služba ve Valašském Meziříčí a následně v Pardubicích u železničního vojska. Po návratu do civilu v roce 1991 jsem nastoupil v Turnově jako průvodčí osobních vlaků,“ popsal své začátky Aleš Prášil.

Dalším milníkem v práci u železnice se stal rok 1993, kdy na dva roky opustil dráhu, aby se k ní po dvou letech vrátil. A také na původní místo průvodčího osobních vlaků. „Při zaměstnání jsem vystudoval střední integrovanou školu v Českých Velenicích a složil zkoušky na vlakvedoucího. Zůstal jsem věrný Turnovu, kde jsem doprovázel vlaky nejen na své oblíbené trati do Prahy přes Mladou Boleslav, ale třeba i na spojích do Liberce nebo německé Žitavy a Varnsdorfu. Doprovázel jsem i rychlíky na jednom z nejdelších vozebních ramen z Liberce do Chomutova.“

Spolužák Jaroslava Rudiše

Protože Aleš Prášil pochází z Lomnice nad Popelkou, nejspíš nikoho nepřekvapí, že se zná s několika slavnými osobnostmi, které z tohoto malého městečka v Podkrkonoší pocházejí. „Moje o dva roky mladší sestra Šárka chodila do třídy s velkým nadšencem do železnice, kterým není nikdo jiný než slavný spisovatel a performer Jaroslav Rudiš. Tak jako já i Jaroslav se netajil tím, že chce být strojvedoucím. Po základní škole v Lomnici se ale naše cesty rozešly, protože Jarda zamířil studovat vysokou školu a dokončil ji jako promovaný učitel němčiny a historie, zatímco já se šel učit na dráhu. Dohromady nás navíc dala i společná vášeň k hudbě. Nadšeně jsme si předávali informace o kapelách U2, The Cure, Kraftwerk či Precedens. Vzpomínám si na den, když jsem doprovázel jeden z prvních vlaků jako průvodčí do Prahy. Tehdy mi Jarda Rudiš přinesl přímo do vlaku nově zakoupené cédéčko skupiny Oceán. Spojil nás také zájem o skupinu Priessnitz a nikoho tenkrát nenapadlo, že se Jaroslav stane nejen spisovatelem, ale že bude spolupracovat na slavném železničním komiksovém románu Alois Nebel s frontmanem Priessnitzu Jaromírem Švejdíkem, známým pod pseudonymem Jaromír 99,“ řekl Aleš Prášil. A dalšími sousedy z Lomnice nad Popelkou byli pánové Petr Pýcha, který píše s Rudišem divadelní hry a Kamil Brož, známý regionální železniční historik, o němž jsme psali před pár lety v Železničáři.