Největší kouzlo cesty tkví v její neopakovatelnosti

Její cesta k JLV započala poněkud překvapivě v Thajsku, kde před lety žila a vychovávala děti. „Ono tam došlo k několika důležitým událostem. Zemřel thajský král, už dříve ale převzal faktickou moc jeden z generálů. Ten se prý zeptal obrazu krále, zdali souhlasí s rozpuštěním parlamentu, obraz souhlasil, tak parlament rozpustil. Po smrti krále následně vypnuli internet, přestala fungovat televize, bylo zakázáno zpívat a radovat se. Zároveň začali unášet lidi, vydírat zahraniční společnosti. Pro mě jakožto Evropanku to byla velmi silná zkušenost, navíc mi v té době zemřel manžel a já musela řešit, jak se budu starat o děti. Zůstali jsme tam ještě rok, ale budoucnost jsem tam už neviděla,“ vzpomíná na události z roku 2016.
„Nejprve jsem vyslala do České republiky děti, aby se rozhodly, zdali po deseti letech v Thajsku vůbec chtějí zpět. Manžel byl Brit a pro ně jakožto anglické mluvčí to zpočátku vůbec nebylo jednoduché, ale líbilo se jim tady, takže jsem je následovala.“
To znamenalo opět budovat od nuly rodinné zázemí. „Šla jsem na úřad práce, kde mě naprosto šokovala funkčnost celého systému, neměla jsem pocit, že by mi v čemkoliv pomáhal, naopak ve mně vzbuzovali dojem bezcenného člověka. Po následné krátké epizodě v bankovnictví mi bylo jasné, že musím opustit kancelář a vydat se tam, kde lépe zúročím jazykové znalosti, angličtina mi hrozně chyběla.“ A to bylo u JLV.
Velkolepý byl už první kontakt s železničním světem. „Vejdete do haly, kde stojí obrovské vlaky, to je impozantní pohled – obzvláště pro člověka jako já, který je jen o hlavu větší než kýbl. Byla to výzva. A ty já mám ráda. Navíc jsem si to okamžitě oblíbila. Kolébám se na palubě svým námořnickým krokem, cítím, jak vlak pluje po kolejích, a užívám si pocit, že jsem na místě pro všechny ty lidi kolem.“ A pokud mají navíc náladu si pohovořit, narazili jednoznačně na tu pravou. „Moc ráda se od nich dozvídám, odkud jsou a kam jedou, jak je u nich… Nálada na palubě bývá otevřenější než mimo vlaky, já navíc hovořím několika jazyky, tak si opravdu popovídám s každým, u koho cítím, že si to přeje.“

Čestná sboristka
Prorazit standardní bariéru mezi cizími lidmi je prý ve vlaku mnohem snazší než jinde. „Potkáte lidi, kteří necestovali dráhou dvacet let, vše je pro ně vlastně nové. Ve spoustě situací jsou znejistělí, občas potřebují pomoct a v kontaktu jsou tak mnohem přístupnější.“
Vedle nich ale zároveň jezdí řada takříkajíc drážních štamgastů, kteří jezdí pravidelně, mají svá oblíbená místa i cestovatelské rituály. „S mnohými z nich dokážeme navázat na rozhovory z minulých cest, víme předem, co si nejraději dají… A někteří cestující by rovnou zasloužili na pomyslnou nástěnku památných jízd. Pamatuji třeba, jak jsme vezli pěvecký sbor z Brna. Tenkrát jsem ještě jezdila s minibarem, a oni měli z jeho příjezdu takovou radost, že to skončilo společným zpěvem, po němž jsem byla prohlášena čestným členem sboru. To jsou krásné okamžiky, jejichž největší kouzlo tkví v jejich neopakovatelnosti.“
Zajímavé je, že dříve byli tuzemští cestující na dráze poměrně jednoduše odlišitelní od zahraničních, ale rozdíly se naštěstí stírají. „Už se to opravdu příliš poznat nedá. Zažila jsem například situaci, kdy nám ve vlaku před Brnem zkolabovala paní. Volali jsme, zdali kolem není zdravotník, a skutečně přiběhl doktor tmavé pleti. Automaticky jsem na něj spustila anglicky, načež jen odvětil, že na něj mohu mluvit česky, jelikož tu studoval medicínu, našel si tu ženu a usadil se tu. Bylo to v té chvíli zajímavé překvapení, taková já mám ráda.“

Česko je krásnější než dřív
Podobně si ostatně uvědomila, jak se Česká republika mění, po návratu z Thajska. „Po deseti letech třeba najednou vidím, že v Praze vyrostla kavárenská kultura, penzisté si užívají dobrou kávu a dortík a já si říkám, tak už je to tady taky, jak to znám z ciziny. A najednou si uvědomuji, že je to tu všechno vlastně mnohem lepší, než jsem si pamatovala. Praha je krásnější, Hradec Králové, odkud pocházím a nedaleko kterého bydlím, je také krásnější, odstup a srovnání s cizinou člověku pomůže a po návratu si toho mnohem více vážím,“ říká.
Drážní život Moniky Stapleton se ovšem neodehrává striktně na palubě modré soupravy, součástí její práce je též nocování v Rakousku a možnost poznávat blíže některá z míst, do kterých český railjet míří. „Zamilovala jsem si Vídeň, přijde mi velmi podobná Praze, jako kdyby tam vše měli pohromadě. Vyjdu z nádraží, vezmu to přes Belveder, zajdu do kavárny Hawelka, všude pěšky, ráda objevuju nová místa…“
Ale railjet Českých drah zajíždí ještě dál, až do Grazu, Štýrského Hradce. „Na té trati jsem dokonce poznala i mého nového partnera. Shodou okolností jde o Američana, který také zakotvil na dráze a pracuje u rakouských drah. Žije už sedmnáct let v Grazu a občas jezdí tutéž trasu, akorát z opačné strany. I díky němu teď poznávám Rakousko ještě víc než kdy dřív,“ oceňuje.
Společný život v rytmu vlaků
Takové mezinárodní partnerství na dráze není úplně logisticky jednoduché. „Snažíme se naše směny kombinovat tak, abychom se vídali. Náš nepravidelný režim mi v tomhle vyhovuje, sice nevím, jestli je pátek, nebo svátek, ale ranní vstávání mi nevadí, ráda jezdím a partner to má nastavené stejně. Jezdí také červené railjety, takže se výjimečně stane, že se potkáme i na stejném vlaku. Zrovna nás to čeká, během obratů si i popovídáme…“
Během cesty se ovšem příliš často nestává, že by měla delší oddech. „Kolikrát si třeba až před Prahou uvědomím, že jsem vlastně od Mürzzuschlagu na nohách. Ale mně to nevadí, naopak mě to neuvěřitelně nabíjí a líbí se mi být tou malinkatou součástí velkého systému, jehož funkčnost vám je největší odměnou za nasazení.“
Všemu navíc pomáhají dobří kolegové. „Pracovně potkávám lidi z různých měst, s různými lidskými osudy, různým vzděláním, ale tím je to zajímavé, práce ve vlaku navíc tyto rozdíly smazává a rychle vyjeví opravdové kvality. A kolegové tu jsou opravdu skvělí,“ chválí si.
Kolejím navíc zůstává věrná i ve volném čase. „Ano, cestuju ráda, teď navíc často i za partnerem, ale cestuji vlastně i do samotného zaměstnání. Vždycky mám s sebou knihu, něco si čtu, nebo jen tak vypnu a užívám si to. Já jsem velmi vděčný cestující, ráda se kochám, jsem okénkový typ.“