Nejlepší je, když se podaří cestujícím pomoct

Michala Vyskočila přitom odmala zajímala doprava spíše městská. „Nádražáckou rodinou nejsme,“ říká. „A ani to zpočátku nevypadalo, že se ke kolejím dostanu já, od osmnácti let jsem pracoval v realitní kanceláři, ve které jsem byl od jejího počátku, a prošel si tak všechny možné pozice v jejím managementu. Vydržel jsem tam tři a půl roku, pomáhal jsem také rozjet slovenskou pobočku, ale ta nakonec padla, já se vrátil do Čech a čím dál víc si uvědomoval, že to není práce, jež by mě úplně naplňovala.“
V té době pravidelně dojížděl vlakem z Vraného nad Vltavou, kde si dobrovolnou pozici náborářky vyzkoušela tehdejší vlakvedoucí na vlacích Pacifiku. „Kolegyně Julča Šilhánová mi postupně vysvětlovala, jak je ta práce skvělá, kolik má člověk volna, že chodí z práce s čistou hlavou, peníze jsou slušné…“ A kampaň to tehdy byla evidentně efektivní. „Určitě je to od té doby zajímavá jízda,“ uznává Vyskočil. „Každý den je originální, není to stereotypní jako v kanceláři, člověk nikdy neví, co ho čeká. Rozhodně to zpětně považuju za dobré rozhodnutí,“ je přesvědčený.
Nováček na dráze se musí zkraje proplést spletitostí předpisové soustavy, což je vždy výzva. „Zaujala mě hned jedna z prvních vět, totiž že návěstidlo návěstí návěst. Zpočátku to vše zní tak cize a složitě, ale jak si to člověk postupem času čte a začíná vše chápat, zjišťuje, že to má logické návaznosti a předpisy do sebe postupně zapadají. Oproti jiné dopravě je to přesto naprosto rozdílná disciplína. Není to jednoduché, ale zároveň je to nesmírně rozmanité.“
Jeho první směna byla ještě v rámci seznání na trase do Tanvaldu. „Tehdy jsme tam ještě jezdili s velkými soupravami, to jsou krásné vzpomínky, dnes již bohužel neopakovatelné. Součástí bylo objíždění soupravy, jednoduchá zkouška brzdy, souprava se musela zajišťovat proti ujetí, protože v Tanvaldu je lehký spád, bylo to se vším všudy,“ vzpomíná. „Pak jsem pokračoval přes Pantografy v okolí Prahy, motoráky, postupně jsem se dostal na dálkovou dopravu.“

Co cesta, to originál
A u té již zůstal. „Je to úplně jiné. Příměstská doprava má výhodu, že jakmile něco nefunguje nebo je problém s cestujícím, většinou to vzhledem k průměrné délce jízdy nemá dlouhého trvání. V dálkové dopravě si člověk případný problém veze hodiny… Přesto ji mám mnohem radši. Víc si přičuchneme k dopravním úkonům, větší dopravní odpovědnosti. Občas řešíme technické problémy, mimořádné posuny, s vlakem pracujeme mnohem víc.“
U dálkových cestujících je navíc ještě důležitější řešit návaznosti, nepravidelnosti v dopravě, komunikaci s dispečery a podobně. „Nejlepší pocit je, když cestujícím během problémů opravdu dokážeme pomoct a oni dorazí do cíle s co nejmenším zpožděním a naštváním.“
Připravit se na všechny situace ale samozřejmě nejde. „Co cestující, to originál, mohu mít tři dny za sebou stejnou směnu, ale každá bude úplně jiná, lidé jsou různí a každý z nich řeší jiné problémy a jinak. Stává se třeba u cestujících z ciziny, že si kupují jízdenky na několik dní a ve velkém předstihu na internetu a překliknou se například v datu. Kolikrát tak sedí na správném místě a ve správném vlaku, ale na jízdence mají jiný měsíc, protože se spletli. Pamatuju třeba Američana a přesmyčku dne a měsíce na jízdence kvůli rozdílnému zápisu data u  nás a v USA. To jsme naštěstí tehdy vyřešili, bylo to do budoucna, takže se jízdenka jen stornovala, pořídila správná a on nakonec vystupoval spokojený, že vše dobře dopadlo. A to pak udělá radost i mně.“
Ale i v rámci běžného provozu, kdy se toho „moc neděje“, na vlakvedoucího i průvodčího číhá řada zapeklitostí. Tou základní je – vůbec si zapamatovat kontrolované cestující. „Dodnes si kladu otázku, jak je možné si lidi v soupravě zapamatovat. Ale ona fotopaměť asi opravdu nějak funguje. Když si cestující dojdou na záchod, pro jídlo, ale pak se vrátí na své sedadlo, je to dobré. Horší je, jakmile se třeba v rámci velkoprostoru přesunou o dvě řady dál. To k nim pak jdu znovu jako k novým cestujícím. Obecně to ale funguje dost podvědomě, jinak si to neumím vysvětlit,“ přemítá Vyskočil.

Jízdenku vyhodila manželka
Bohužel existují i cestující, kteří se různými fígly snaží na vlakový personál vyzrát cíleně. „Jsou situace, ve kterých ke zneužívání občas dochází, typicky přejezd hranice, změna čet, průchod do vyšší třídy po kontrole jízdenek… Já si většinou tipuji pár lidí a jdu je namátkově zkontrolovat, navíc to pak dobře působí i na ostatní cestující, kteří vidí, že jet poctivě se vyplácí. Přesto se na většině vlaků najde alespoň jeden člověk, který zkouší, co mu všechno projde.“
Plejáda výmluv je přitom nesmírně rozsáhlá. „I s legendární jízdenkou sežranou psem jsem se už setkal, ale nejabsurdnější výmluva byla jiná. V Kolíně se objevil cestující bez jízdenky s tím, že ho vyrazila manželka z domu a vyhodila mu všechny věci do popelnice, no a mezi věcmi měl i tu jízdenku. To už opravdu neznělo příliš pravděpodobně. No nakonec si musel koupit novou,“ vzpomíná na vykuka. „Horší bývají třeba propuštění trestanci z vězení, kteří peníze na cestu propijí v první hospodě a pak se snaží někam dostat. To jsou pak mnohdy agresivní a velmi se diví, když rázem dostanou zdarma zpáteční jízdenku do vězení.“
Michal se kromě doprovázení běžných vlaků časem propracoval i k vlakům nostalgickým, najmě parním. „Přivedli mě k tomu kolegové, kteří s parními vlaky už jezdí déle. Před dvěma sezonami jsem se svezl poprvé – a hned mě to chytilo, krásný stroj, všude vůně páry, pěkné staré vozy… Samozřejmě to není jen pěkné svezení, ale odpovídající zodpovědnost. Člověk přesně musí vědět, co dělá a jaké to má následky, tedy že vše dělá stoprocentně správně. Úkonů je tam hodně, často se sune, občas svěšuje… Ale tím je to zároveň pěkné.“
Důležitá je výrazně vyšší ostražitost ve stanicích či během dozbrojování vody. „Cestující občas u parního vlaku zapomínají, že se pohybují kolem dráhy, na které je běžný provoz. Je důležité umět je usměrnit a držet v bezpečné vzdálenosti od kolejí, kde jezdí vlaky,“ zmiňuje další specifikum zvláštních jízd.
Největším rozdílem je pak samozřejmě vozový park a odlišnosti z toho plynoucí. „Kolem Prahy nejčastěji jezdíme s Rybáky, případně Baikami, takže si musíme ještě víc hlídat například dveře – dvě kliky a přehazovačku, která slouží jako poslední pojistka proti nežádoucímu otevření. Je to ale velmi efektivní řešení. Před každým rozjezdem si každopádně musíme dávat velký pozor, musíme myslet stále dopředu.“ Ale liší se i atmosféra ve vlaku. „U nostalgie chtějí cestující vlakem na výlet, těší se na to a jsou schopní odpustit i nějaké to zpoždění. Vnímají případné provozní problémy úplně jinak. Řekl bych, že na nostalgickém vlaku cestující chce za jízdenku platit, zatímco na běžném musí.“
Evidentní je, že obě polohy své práce, tedy dálkové i nostalgické vlaky, má Michal Vyskočil velmi rád. „Aby tu práci člověk mohl dělat dobře, s úctou, musí k ní mít nějaký vztah. O to víc k drážní nostalgii, kterou už nelze dělat pouze v rámci standardní pracovní doby, ta už chce lásku k dráze.“