Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím

Ivo Valášek měl během našeho povídání za sebou krátké cvičení v Ústí nad Labem na téma doplňování stavů v případě ohrožení státu. Zhoršená bezpečnostní situace po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu a četných teroristických akcích s ruským pozadím po Evropě se zatím do způsobu fungování záloh příliš nepropisují. „Myslím, že se cvičí pořád stejně. Akorát je přezbrojeno na novější zbraně a cvičení probíhají v takovém větším drilu. Ale to je dobře, protože voják si zbraň musí osvojit.“
S možností, že by mohl být povolán, každopádně počítá stále. „Uvědomuji si to už od příchodu k zálohám. Když bude třeba, nasazen budu. Zatím se tak stalo jen třikrát při povodních. V roce 2002, když v Dubí popadaly domy, to bylo hrozné, pak v září v rámci akce Obnova, no a v roce 2013 jsme byli i se synem Přemyslem, který je taky v zálohách, v Děčíně a čistili jsme cyklostezku do Německa. Zní to úsměvně, šlo ale o náhradní trasu pro Integrovaný záchranný systém,“ vypočítává. „No a v prosinci to budou dva roky, kdy jsem byl nasazený na východní hranici kvůli migrační vlně.“
Když záloha zavelí, je třeba být připraven, což mu ovšem v práci problémy nečiní, kolegové mu vychází vstříc. „Velmi. Sice mě musí pustit ze zákona, ale panuje mezi námi dohoda – když ukážu povolávací rozkaz, rovnou mohu jít. Ale vím, že pak chybím, takže se snažím vycházet plánovačům vstříc v době, kdy je tradiční nedostatek, třeba v září při vybírání dovolených a podobně,“ popisuje.
K aktivní záloze se dostal na sklonku 90. let. „V roce 1999 se objevila zpráva, že armáda uspořádá první dobrovolnické cvičení. Řekl jsem si, že to po letech od vojny zkusím. Navíc na vojně jsem sloužil u 105. silničního útvaru, tam byli před revolucí kriminálníci nebo politicky nespolehliví, přičemž já jsem tedy patřil k té druhé skupině,“ směje se. „Takže jsem se s lopatou a krumpáčem pohyboval po různých stavbách, což s armádou, jak si ji představujeme nyní, příliš společného nemělo.“

Vůně libereckého nádraží
Zajímavá byla i jeho cesta k armádě modré, tedy ke drahám. „Původem jsem z Mimoně. A když jsem byl malý kluk a jelo se někam na větší nákup či na úřad, muselo se buď do České Lípy, nebo lépe do Liberce. A tam byl vlak oproti autobusu mnohem levnější, pohodlnější a nedělalo se mi v něm špatně. Navíc tehdy ještě jezdily páry nebo Hurvínky, kolem krásná krajina, Novinský viadukt, Kryštofovo údolí, vždycky mě fascinovalo velké nádraží v Liberci, to si nešlo nezamilovat. Dodnes když někdo zatopí uhlím, tak se mi vybaví liberecké nádraží,“ vzpomíná.
„Navíc mě neustále doháněla touha po cestování, auto jsme neměli, takže jsem ho měl spojené s vlaky. Chtěl jsem se tedy profesně zařadit někam, kde budu v pohybu, to vlak skvěle splňoval. A když už vlak, tak ta nejdůležitější funkce – strojvedoucí. V patnácti letech jsem nastoupil na střední školu do Nymburka na čtyřletý obor s maturitou Mechanik silnoproudých zařízení, v roce 1982 jsem maturoval, šel do depa Chomutov do dílny a po osmi měsících jsem šel do zácviku na pomocníka strojvedoucího. Rovnou si udělal kurz strojvedoucího motorových lokomotiv ve Výsluní a v květnu 1984 jsem byl strojvedoucí a vyrazil na zálohu.“
Postupně sloužil kromě Chomutova v Žatci, Lounech, na Kladně, aby nakonec zakotvil v Praze. „Seznání mám vlastně od Děčína po České Budějovice a od Františkových Lázní po Třinec a Břeclav,“ pochvaluje si. Přičemž nejradši se nyní sveze s vlajkovou lodí modré flotily, Pendolinem. „Nejvíc se mi líbilo jezdit od Františkových Lázní až po Bohumín, ale rád mám i trať kolem Ohře do Varů nebo Posázavský pacifik či Vejprtku, to je úplná krása,“ říká. „Občas bylo pěkné dobrodružství dostat se s kruhem klíčů zavátými dveřmi do dopravní kanceláře,“ vzpomíná lepší časy s celoročním provozem na krušnohorské horské trati.

Skok na Pendolino
My si však povídáme na Pendolinu, to je z motoráku pěkný profesní skok. „Nikdy jsem si na něj vlastně nemyslel. Domníval jsem se, že prostě nemám šanci se mezi takovou elitu dostat. Když ale odcházela první generace strojvůdců Pendolina do důchodu, objevil se na fírcimře papír, že kdo má zájem, může se zapsat. Moc jsem v to nedoufal, ale najednou jsem byl v užším výběru dvanácti lidí do kurzu, to byla bomba. V podmínkách tehdy byl věk do 50 let, praxe na Pantografech a vícesystémových lokomotivách, ale to bylo pořád málo. Nakonec se údajně stahovala u zájemců data a vyhodnocoval se styl jízdy půl roku dozadu. A mně to vyšlo, to byla velká radost.“
A z Pendolina se raduje dodnes. „Přes drobné mouchy jsou to pořád skvělé stroje. Jen mě občas mrzí, když nás traťový dispečer bere jako běžný vlak a pošle před nás něco jiného s tím, že je 160 jako 160 km/h. Ale Pendolino má jiné rychlostníky i dynamiku jízdy, fakticky má čtyři lokomotivy a klasické soupravě krásně ujede.“
Právě jízdními vlastnostmi Pendolino stále hodně vybočuje. „Není problém udělat stejně silnou lokomotivu, ale dostat tu sílu na kolej, to je něco jiného. Jestliže mám osm motorů rozložených po celé soupravě, ty čtyři megawatty se krásně rozloží. Na druhou stranu je třeba dávat pozor na brzdění, je tu nízký přítlak. Ale má i další zajímavé technikálie. Třeba sběrač – ten vlastně není upevněný na střeše, protože by se naklápěním vysmekl z troleje. Takže je spojený s podvozkem.“
Jde mít v kabině Pendolina ještě nějaké ambice? „No, rád už bych to tu doklepal do důchodu. A pokud zdraví dovolí, klidně bych to i přetáhl, ve svých dvaašedesáti se stále necítím na pokraji sil, v armádě splňuju limity na padesátníka, tak snad to vydrží.“
Ale i kdyby skončil, v rodině by Pendo­lino mělo zůstat – zrovna totiž předává zkušenosti svému synovi, jenž si na nejrychlejší stroj na tuzemské železnici dělá zácvik. „Je skvělé získávat zkušenosti od někoho, kdo má takovou praxi,“ chválí si syn Přemysl. „Ale ono už to bývá naopak,“ upozorňuje otec Ivo. „Vectrona měl Přemek dříve než já. A to už jsem musel volat o radu já jemu,“ usmívá se.
Jak se vůbec dá pětačtyřicet let vydržet u kolejí? „Asi tím, že tu práci mám pořád rád. Pokud mám náhodou delší volno, takový třetí den se začínám ošívat. Uslyším houkat vlak, uslyším z domu přejezd, který je nedaleko… A už to tam zase je, koleje volají. Nebo když se vrátím k onomu topení uhlím. Jakmile to někdo správně namíchá a mně se vybaví liberecké nádraží, hned bych se zase šel svézt.“
A co třeba hned parní lokomotivou? „Na páře jsem se jezdil koukat strojvůdcům a topičům pod ruce už od třinácti. A strašně rád bych se někdy svezl jako strojvedoucí i já, to by se mi moc líbilo. Ale už to asi nevyjde. Při dojíždění ze Žatce na Pendolino do Prahy dalšího času moc nezbývá.“ Ovšem – kdo ví. Třeba ta šance ještě přijde…