Na jevišti ústeckého Činoheráku se zhmotnil Jídelní vůz

Některé věci vzniknou prostě tak, že člověk řekne něco nahlas. Alespoň to tvrdí režisér David Šiktanc, když vzpomíná na prapůvodní začátek úvah o divadelní hře Jídelní vůz. „Úplně si to vybavuju. V ústeckém Činoheráku zkoušel režisér a umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj, první čtená zkouška hry Tady je všechno ještě možné. Je o holce, která udělá takový nesystémový krok, opustí stabilní místo v knihovně a jde dělat do továrny noční hlídačku. Mně to hrozně konvenovalo, říkal jsem si, že něco takového by mě hrozně zajímalo. A jak jsem si to strukturoval, jídelní vůz vyvstal úplně ve vteřině.“
Dráha jako téma pro uměleckou práci mu vyvstávala postupně, ale o to silněji. „Já, stejně jako asi většina lidí, která má k dráze vztah, těžce nesu, jak se všechno unifikuje. Mizí nádražní melodie, názvy vlaků, ty staré popraskané perony… Já ty důvody samozřejmě chápu a je jasné, že se to musí posunout někam dál, ale ten melancholický svět se v tom odráží a mě mrzí, že se ztrácí.“ 
Stejně jako z trati na Ústí brzy zmizí klasický jídelní vůz. I proto se jej Šiktanc snaží zachytit ještě v plné síle a dopřát mu mezi Prahou a Ústím nesmrtelnost. „Neznám hezčí jídelní vůz. Že z této trati zmizí, je vlastně výchozí situace našeho vrchního, který ví, že svůj známý svět postupně opustí – buď se bude muset adaptovat na bistrovozy a jinou strukturu práce, nebo bude muset dráhu úplně opustit. Ten strach z reality a ze změny je pro mě obecně silným tématem. A on před ní svými cestami po železnici uniká. Jak napsal Pavel Peterka, předobraz postavy vrchního, a jak zaznívá ve hře: Co jednou vlakem odjede, odjede navždy a už se to nikdy nevrátí.“

Hrdina z jídeláku
Právě Pavel Peterka, vrchní jídelních vozů na vlacích EuroCity Berliner, je osobou, bez níž by myšlenka na tuto hru nikdy nevyklíčila. „Pro mě jsou cesty vlakem často důležité i tím, že nemusím s nikým mluvit, vzhledem k mé profesi je pro mě ta jistá samota mezi lidmi ve vlaku velmi vítaná,“ vzpomíná Šiktanc na paradox svého prvního setkání s Peterkou. „Já jsem tehdy jel ze zkoušení v Pardubicích do Ústí. A opravdu jsem neměl náladu se s kýmkoliv bavit, seděl jsem v jídelním voze, před sebou otevřený text, nad něčím jsem přemýšlel…
No a někde naštěstí už před Ústím přišel vrchní a říká mi: ‚Nezlobte se, ale můžete mi říct, na čem pracujete?‘ A já nechtěl. Odpověděl jsem, že zkouším v Pardubicích Ibsena, ta odpověď byla ‚do tečky‘, na to se nedá nic moc říct. Jenže on odpověděl: ‚Vidíte to, tam teď mají v repertoáru Kalibův zločin, že?‘ To už jsem se trochu zarazil, přikývnul, a on pokračoval: ‚Mě to zajímá proto, že to dřív dělal v Uherském Hradišti pan režisér Pitínský.‘ To je můj milovaný divadelní režisér. Zaujalo mě to, říkal jsem si, kdo to probůh je? No ale už jsem musel vystupovat.“
Asi za dva týdny příhodu vyprávěl během zkoušky v divadle tady v Ústí. „Pak jsme se s Honzou Plouharem trochu kousli v naší Střekovské pivnici a nechali si ujet pár vlaků do Prahy, abychom na onoho vrchního nakonec opět narazili v jídelním voze. Rovnou mě zdravil a ptal se, jestli je u nás v angažmá ještě Kryštof Rímský. Že s ním četl rozhovor, ve kterém zmiňoval knihu Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, která se mu hrozně líbila a během pár hodin ji přečetl… Honza Plouhar seděl vedle, koukal na mě, na vrchního a nakonec zvolal: ‚V tom já jsem hrál… Kdo jste?!‘ 
No a z vrchního, tedy Pavla Peterky, vypadlo, že někdy v pětačtyřiceti začal studovat několik semestrů divadelní vědy v Olomouci, na to konto vzniklo pozvání do rádia Kašpar, protože nám přišel jako zajímavý člověk. Vzniklo z toho přátelství, v Ústí samozřejmě byl na premiéře, kdy se domluvil s kolegyní v jídelním voze. Jel s ní do Berlína, odtamtud chytl vlak zpět do Ústí do divadla, druhý den ráno se ještě vracel do Děčína, aby jí pomohl, a v deset ráno už na palubě připravoval snídaně.“
Pro vznik hry bylo podstatné také pečlivé samostudium na palubě. „Když už věděl, že budu hru dělat, zeptal se mě, zdali bych s ním nejel do německého Kielu a zpět na takovou studijní cestu, takže tam jsem měl opravdu detailní možnost pozorovat z lehkého ústraní mnoho hodin veškeré dění na palubě. Za to mimochodem patří velký dík i panu Pospíšilovi z Jídelních a lůžkových vozů, který nám vyšel ve spoustě věcí velmi vstříc, stejně jako České dráhy,“ oceňuje Šiktanc.

Vlaky v divadle
Dá se přitom říct, že tato hra rozhodně není prvním průlomem železnice do Činoheráku. „Jednou mi Pavel Peterka psal, že se dozvěděl o činoheráckém představení Sen noci svatojánské na hradě Střekově. A jestli by bylo dovoleno přátelsky zatroubit z vlaku na pozdrav. Já tam tedy nebyl, ale Honza Plouhar mi ještě ten večer psal, že to úplně nebyl krátký pozdrav, ale táhlé protroubení celého labského údolí. To se nám do té hry samozřejmě okamžitě propsalo. To mi připomíná i naše každoroční letní hraní v ústecké Brné na koupališti, přímo kolem vede jedna trať, druhá je přes řeku, takže do těch představení nám vlaky plně vstupují. Když jsme tam poprvé hráli Hrabala a došla nám ta četnost vlaků… To se všechno zastaví, kapela hraje o sto šest a my máváme, dokud vlak neprojede. Než projede takový náklad, je to třicet, čtyřicet vteřin, to je na divadle nekonečný čas.“