Železničář / Lidé a příběhy / Modely jsem znovu objevil pod postelí, říká Michal Bednář
Modely jsem znovu objevil pod postelí, říká Michal Bednář
3.1.2024 – autor: VÍT ČEPICKÝ
Souboj kytary s železničními modely v životě Michala Bednáře nakonec vyhrály vlaky a krajinky, i když kytaru občas do ruky vezme. Vítězství to však zdaleka nebylo tak samozřejmé, jak by se při pohledu na rozsáhlou tvorbu Trainmaniaka, jak se též na webu tituluje, mohlo zdát. V Žacléři jsme si s naším tradičním recenzentem modelů a jejich výborným fotografem povídali nejen o světě v měřítku 1 : 120, ale i o tom opravdovém drážním. S osiřelou koncovou stanicí za okny to ani jinak nešlo.
Stanice Žacléř skutečně působí poněkud skličujícím dojmem, přestože se tu zrovna před pár dny třikrát mihl motorák v rámci soukromé jízdy. Kromě trochy písku na hlavách kolejnic ovšem drážní provoz prakticky nic nepřipomínalo. „Pamatuju tu ještě vlaky s deseti Wapkami, hytlákem a Kocourem na čele, které jezdily pro uhlí na šachtu a občas zajížděly až do Žacléře, byť tedy nevím proč – asi aby se odlehčilo Královci. Jezdily sem ale i M 152, M 296… Co se vozidel týče, moc pestré to nebylo, ale mně to stačilo. Bydlíval jsem v jednom z cihlových domů u trati, takže jsem měl provoz z první ruky. Jak jsem slyšel, že to duní v kopci, běžel jsem k oknu a pozoroval, co se ukáže. Dokonce si pamatuji, jak v polovině 80. ještě měnili koleje,“ vzpomíná.
Jeho zájem o dráhu ovšem nenastartovala trať za okny, ale ta s mnohem menším rozchodem. „Modely jsem jako malý nejprve vnímal jako hračku – a koho to nefascinuje? Minimálně kluky asi téměř všechny. Pak jsem se seznámil s budoucím kamarádem z Lampertic, který měl k dráze velmi blízko, a začali jsme naši trať prolézat skutečně zevrubně. Takže jsem krom malé poznal kouzlo i té velké železnice.“
Tradiční proces postupného prohlubování vztahu k železnici však Michala Bednáře minul. Ještě střední škola vypadala nadějně, ale pak přišla nečekaná výkolejka. „Studoval jsem v České Třebové na výpravčího, ale nikdy jsem na dráhu nešel. Už na škole mě to trochu během ‚telecích let‘ přestalo bavit, chytl jsem se kytary a dráha šla stranou, a to včetně modelů. Vrátil jsem se k tomu vlastně až ve chvíli, kdy jsem se usadil a přišel rodinný život.“
Náhoda na dosah ruky
Dopomohla k tomu vlastně náhoda. A fakt, že modelová minulost trpělivě čekala schovaná na dosah ruky. „Prostě jsem něco hledal pod postelí, neplánovaně jsem vytáhl modely vozidel uskladněné v kufříku a už jsem je tam nevrátil,“ směje se. A vypráví, jak postupně začal zjišťovat, co všechno se v železniční modelařině změnilo. „První zjištění bylo, jak narostly ceny, já žil pořád v relacích z dob NDR. Rychlíkový vagon stával 13 východních marek a najednou jsem zjistil, že lokomotiva stojí 3 tisíce korun, to se mi trochu protočily panenky.“
V začátcích přitom musel vystačit opravdu s málem. „Měl jsem k dispozici dvě publikace snad ze 60. let, v nichž jsem čerpal inspiraci, tehdy jsem měl jen koleje na dřevotřísce a až podle jedné z nich jsem začal budovat skutečné kolejiště. Terén z polystyrenu, papírové domy, jako tráva sloužily koberce od firmy Vero, pak jsem šel na školu, seznámil se s podobně postiženými a začal modelařit trochu víc. No a do toho v roce 1992 přišla ta kytara.“
Po návratu k modelařině nalezl svět malých vlaků v úplně jiné situaci, než v jaké jej zanechal pod postelí. „Byl konec nedostatku. Poprvé v životě jsem si koupil profilové flexi koleje a začal stavět malá dioramata, třeba dvacet na dvacet centimetrů, a na nich jsem si začínal osvojovat modelářské techniky. Pořád to bylo á la NDR, ale v rámci svých nároků jsem byl spokojený. Až do rozvoje internetu, kdy jsem se seznámil s dalšími možnostmi a začalo se vše posouvat ještě dál. Nároky byly už vyšší a víc se to blížilo realitě,“ říká Bednář.
Od dioramat pak už nevedla příliš dlouhá trať k celému kolejišti. „Ne že by nestačila, ale napadlo mě, že by se dala spojit, mezi dvě jsem vyrobil další, které je propojilo, a tím začalo vznikat první pořádné kolejiště, které je aktuálně v muzeu v Chocni, byť ne v úplně původní podobě.
Bednář je poměrně dost aktivní v modelářské komunitě na internetu, publikuje recenze, nabízí se tedy otázka, co ho vlastně baví víc. Modelařina jako taková, nebo spíše psaní o ní a jistý odstup? „Ono se to vzájemně doplňuje. Když něco vyrábím, zároveň chci předat zkušenosti dál a trochu se tím i pochlubit. Naopak když píšu recenzi, musím se v lokomotivě ‚pohrabat‘ a popsat ji především z technického hlediska,“ vysvětluje. „Přitom já se vždy považoval spíš za krajinkáře, ale nakonec se nyní dost věnuji i vozidlům. V poslední době mne však dostihla i problematika digitalizace, kterou jsem dlouhá léta úspěšně odmítal a ignoroval. Holt pokrok nezastavíte,“ přemítá s úsměvem. „Stejně ale asi vyhrává ten krajinkář.“
Fotograf Trainmaniak
V současnosti konzumují nové modely horentní sumy. Je vůbec tato záliba ještě přístupná mladším generacím? „Myslím, že cesta existuje. Na internetu je spousta lidí, kteří jsou ochotní nezištně poradit. A vždy se dá do začátků nalézt materiál z druhé ruky, který nezruinuje rozpočet. Pro začátečníky je to dnes možná i lepší, než když jsme začínali my, alespoň tedy v jistých ohledech, minimálně informovanosti a šíře nabídky. Hlavní je začít – a ono už to nějak vyklíčí,“ myslí si. „Někoho to pohltí a stane se to pro něho vášní, někoho počáteční neúspěchy odradí, někoho to prostě přestane bavit.“
Zatímco před revolucí byla výroba modelů pro našince spíše spojená s NDR, nyní si modelář může vybrat z řady tuzemských výrobců. Jaká je jejich kvalita ve srovnání se zahraniční konkurencí? „Není špatná. Ale jak píšu recenze, mám vycvičené oko na hledání chyb. I těch, které při běžném používání modelu nejsou pozorovatelné. Celkově se ale dá říct, že nedostatky, které se nachází u českých výrobců, jsou i u těch zahraničních. Myslím tedy, že kvalita tuzemských modelů je se zahraničními srovnatelná. A posun oproti dřívějšku tu určitě je, byť možná ne v celé šíři nabídky.“
Přezdívka Trainmaniak je v jistých kruzích synonymem pro mimořádně kvalitní fotografie modelů. „Začal jsem v roce 2001 starou, půjčenou Praktikou. Začátky byly těžké, o teorii jsem neměl ani ánung a první, co jsem se od kamaráda dozvěděl, bylo, že čím větší clona, tím větší hloubka ostrosti, od toho jsem se následně odrážel. Pak už jsem si mohl i trochu hrát, následně jsem si z práce mohl půjčovat digitál, takže jsem najednou nemusel koukat na okénka filmu a mohl jsem o to víc zkoušet a učit se.“ Což se evidentně zadařilo.
A nesmíme zapomenout i na řadu kvalitních textů, které připravil pro časopis Železničář. „Hodně mě to baví, právě i proto, že je to v papírové podobě. Vyvěsit si recenzi na internet dnes může prakticky každý, ale tady přece jen zůstane něco hmatatelného,“ oceňuje k naší radosti.
Po těch všech letech jej navíc láska k malé železnici stále neopouští, o čemž svědčí i nové menší kolejiště Schwarzbach, které vzniklo mimo jiné i pro účely občasného vystavování. Jeho stavba trvala volným tempem přesně tři roky. „I kdybych si měl jít do místnosti s kolejištěm jen vyčistit zuby, tak si na něm na těch pár minut denně něco projedu,“ směje se.
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »