Metro nemělo své fotoalbum Tak ho udělal

Říká se, že pokud chce člověk vytvořit něco, co opravdu stojí za to, musí se ve svých myšlenkách vrátit do dětství a vzpomenout si na to, co měl rád a co zachytilo jeho nápady a pocity. Alespoň takto odpovídá Boris Kogut na otázku, co ho přimělo k focení vozů a zázemí metra. 
Začínal už jako malý. Dávno před tím, než se přestěhoval z Ruska do Česka. „Pamatuji si z dětství, že jsem si udělal domácí úkoly a šel cestovat moskevským metrem. Později jsem jezdíval i do technické knihovny. Mezi ostatní literaturou byly knihy a časopisy o dopravě v angličtině. Bylo mi 15 let, a proto jsem nemohl tuto knihovnu navštěvovat jen tak. Ale její pracovníci mi dovolili brát si knihy a časopisy do čtenářského sálu, pokud přijdu s dokladem od rodičů,“ začal Boris vyprávění. 

Začalo to časopisy
Každý víkend pak strávil v knihovně, kde si půjčoval anglické časopisy a hledal články o londýnském metru. Když zahlédl podzemní dráhu na obálce nějakého magazínu, požádal pracovníky alespoň o černobílou kopii. Maminka mu navíc pořídila velký slovník, aby věděl, o čem články vlastně pojednávají. „Dříve bylo pro ruského kluka nemyslitelné, že by jednou mohl vidět Londýn, protože když někdo dostal vízum do Anglie, rovnalo se to útěku. V té době jsem tedy mohl mít v rukou jen ty časopisy a snít, že se jednou budu moci v londýnském metru projet osobně,“ nechal se slyšet. 
Po pár letech mladý Boris vystudoval moskevskou univerzitu dopravních spojů, doktorandem se stal v roce 2005 a do České republiky přišel v roce 2008. Teprve na přelomu let 2014 a 2015 začal pracovat na publikaci široké fotoknihy  Evropské metro. „V mé knihovně mám řadu publikací pojednávajících o metru, a to v různých jazycích. Chtěl jsem ale udělat knihu podle svých představ, propojit v ní historii, cestující a současnost a zároveň zpřístupnit široké veřejnosti zajímavá zákulisní místa. Například depa a tunely, tedy prostory, které jsou běžně nepřístupné. Tak se zrodilo mé první tištěné fotoalbum, které se prodává po celé Evropě,“ popsal. 

Praha unikátem
Své snímky pořizoval například v Helsinkách, Paříži, Lyonu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu, Londýně, Praze, Vídni anebo Moskvě. U nás se mu líbí zejména linkaA. „Například stanice Můstek má zlatožluté odstíny. Je to pravděpodobně proto, že se nachází v dolní části Václavského náměstí, která se často nazývala Zlatý kříž. Nebo podle jednoho z pražských architektů harmonizují slavnostní odstíny zlata a bronzu v dekoraci stanice Hradčanská s bezprostřední blízkostí stanice Pražskému hradu. Existuje také názor, že zelená barva stanice Malostranská připomíná blízkost Královských zahrad,“ vysypal z rukávu Boris Kogut zajímavosti, které ho v Praze oslovily. 
V průběhu prací na knize potkal řadu profesionálů – od vedoucí dopravních podniků až po strojvedoucí. Každého považuje za odborníka v jeho oboru a váží si i otevřenosti dopraváků. „Pustili mě třeba do nových souprav helsinského metra během zkušebního provozu bez cestujících. Byl jsem přítomen úplně první zkušební jízdě nových, automatických souprav v Lyonu, pořizoval jsem fotografii prvního výjezdu této soupravy.“ Zkrátka každá výprava za tajemstvím metro provozu přináší zajímavý příběh anebo je něčím jedinečná. 

Strojvedoucím v Londýně
I nám odvyprávěl jeden zážitek. Stal se mu během oficiálního fotografování z kabiny strojvedoucího v Londýně. „Sešli jsme se s instruktorem a strojvedoucím ve stanici Uxbridge. Instruktor Chris mě pozval do kabiny řidiče a vyjeli jsme. Slunce nás oslepovalo, ale fotil jsem. Asi po 20 minutách jsme dojeli do stanice Harrow on the Hill. Několik sekund po otevření Chris vstal z křesla a řekl mi, abych odložil foťák a sedl si za kontrolér. Překvapilo mě to. Podíval jsem se na monitory, kde jsem viděl, zda už cestující dokončili nástup a zda jsou dveřní prostory volné, stisknul jsem tlačítko, dveře se zavřely a na displeji se objevil půlminutový odpočet času, během kterého musí vlak odjet. Znovu jsem vše zkontroloval, signál byl zelený. Současně jsem stisknul další dvě tlačítka a souprava se rozjela. Chris mi řekl, že mám jet na konečnou na Baker Street. Čtvrt hodiny jízdy. Mé sny se staly skutečností,“ odvyprávěl. „Po automatickém zastavení na konečné mi udělal snímek na památku.“  
Když se Borise Koguta přece jen zeptáte na klasické vlaky, nesetkáte se s negativní reakcí. Chtěl být strojvedoucím. „Když cestuji po Česku, a to je alespoň jednou nebo dvakrát za měsíc, volím vždy vlak. Procestoval jsem téměř celou zemi. Můžete si připravit obchodní jednaní či rozhovor, můžete se seznámit se zajímavými osobami. Třeba s moderátorem České televize Jiřím Václavkem,“ zavzpomínal. „Vlakem jsem procestoval téměř celé Německo, Itálii, Francii, Švýcarsko, Španělsko, Rakousko a další evropské země. Vybíral jsem různé vlaky – od osobních po rychlovlaky. Mám přehled o poskytování servisu cestujícím v téměř každé evropské zemi. Velmi mě překvapilo komfortní a špičkové cestování vlaky Sapsan a Allegro mezi Ruskem a Finskem, cestoval jsem i mezi Londýnem a ostrovem Isle of Wight,“ vyjmenoval své zážitky. A hledá další, není tedy náhodou, že připravuje nové díly fotoalb. 
Jen jednou byl Boris Kogut nemile překvapený. Zjistil totiž, že obyvatelé Madeiry vůbec netušili, že na svém ostrově mají krásné železniční muzeum a že měli i vlastní železnici. „Celý úsek staré trati jsem pak prošel,“ uzavřel Kogut s úsměvem.