Mapuje historii páry a vytváří grafické předlohy modelů

Malý Petr si mateřské školy moc neužil, protože si jej často brala maminka do práce na libuňské nádraží. Když už s ním nebylo k vydržení, vysadila juniora na některou z posunujících parních lokomotiv a hoch byl v sedmém nebi. „Byl to krásný trest, na který s dojetím vzpomínám. Právě tehdy se začal formovat můj kladný vztah nejen k velké, ale i té malé modelové železnici. Asi každý kluk, kterému se líbí lokomotivy, si určitě časem pořídí malou domácí železnici a nejinak to bylo i v mém případě,“ vysvětlil svůj vztah k dráze Petr Kaván.

Vše začalo modelem PIKO

První vláčky dostal Petr asi v sedmi letech. Byla to klasická východoněmecká sestava v měřítku HO od firmy PIKO. Až na malou epizodu s měřítkem TT zůstává „hánulce“ věrný dodnes a to natolik, že se stal respektovaným autorem barevných nátěrů českých a slovenských modelových lokomotiv pro firmu Roco. Spolupráce započala před více než deseti lety, kdy společnost poprvé projevila zájem vyrábět věrné zmenšeniny československých kolejových vozidel. Nejdříve šlo o popisové mutace vozidel vyrobených jinde než v bývalém Československu, později se přidala i výroba věrných modelů například Brejlovce nebo Zamračené. Do té doby firma nevyráběla žádné originální modely tuzemských lokomotiv nebo vagonů. A pokud tomu tak bylo, tak šlo pouze o barevné mutace německých kořistních vozidel, které zůstaly po druhé světové válce v bývalém Československu. „Spíše šlo o barevné nebo nápisové kamufláže, které s realitou občas neměly moc společného. Proto jsme s kolegy, mezi něž patří Ivo Mahel nebo Jaroslav Wagner, začali připravovat podklady pro výrobu modelů reálných vozidel jezdících po českých a slovenských kolejích od dob po druhé světové válce až po současnost,“ vypráví Kaván.

Roco ocenilo preciznost Kavánova týmu a začalo s výrobou motorových Brejlovců v různých barevných provedeních, kde nechybí ani „lidová nátěrová tvořivost“ nebo současná provedení pro ČD a ČD Cargo. Následovala další oblíbená a žádaná řada lokomotiv přezdívaných jako Zamračená. Neustávající zájem je prý o éru před rokem 1989, tehdy ještě společných Československých státních drah. S tím souvisí i příprava podkladů pro nátěrová provedení ČSD. Čím hlouběji se jde do historie, tím nastává větší problém s podklady pro připravované modely. Lidé především v poválečných či padesátých letech málo fotografovali a navíc bylo pořizování snímků na železnici zakázané, takže je většinou velmi obtížné sehnat detailní záběry s adekvátními nápisy a popisy.

Publikoval řadu jedinečných záběrů parních lokomotiv

Pokud je řeč o nedostatku fotografií, hlavně z prvních dvou dekád „budování“ reálného socialismu, má Petr Kaván obrovskou zásluhu na získání a hlavně publikování řady fascinujících záběrů parních lokomotiv z konce 50. a začátku 60. let. Několik let nakupoval drahé negativy, respektive fotografie z pozůstalosti Anthony Edwarda alias „Dustyho“ Durranta, odborníka a také fotografa parních lokomotiv. „Před lety jsem narazil na americkou publikaci s volným překladem „Pára pod rudou hvězdou“, kde se objevila řada záběrů právě od „Dustyho“ Durranta. Kniha mě fascinovala řadou neobvyklých záběrů ze zemí bývalého východního bloku, mezi nimiž nechyběla například Kuba, bývalý Sovětský svaz a východní Německo. V knize bylo i nemálo záběrů parních lokomotiv z bývalého Československa. To byl jasný impulz k tomu, abych se o tohoto autora začal zajímat,“ vysvětlil Petr Kaván.

Postupně se spřátelil s jedním Angličanem, přítelem „Dustyho“ Durranta, který jeho sbírku rozprodával a inspiroval ho k tomu, aby Durrantovu fotografickou pozůstalost československých strojů uspořádal knižně. „Dusty“ Durrant poprvé v reálu uviděl parní lokomotivu ČSD v západoněmeckém Schirndingu v roce 1953 a od té chvíle se usilovně snažil dostat do bývalého Československa fotografovat parní lokomotivy. To se mu podařilo až v roce 1958. Trvalo to tak dlouho možná i proto, že s trochou naivity do své žádosti o vízum jako důvod cesty uváděl právě fotografování parních lokomotiv.

Sbírka „Dustyho“ vyšla knižně

„Dusty“ Československo navštívil ještě třikrát v letech 1960, 1961 a 1963 a pořídil více než čtyři sta kvalitních záběrů nejčastěji na širé trati na filmová políčka formátu 6 x 6 a 6 x 9 cm. V těch dobách bylo fotografování na železnici zakázané a nebezpečné. Nikdo se již nedozví, co se událo při jeho poslední návštěvě v roce 1963, kdy nafotil asi dvacet záběrů, a od té doby se do ČSSR už nevypravil. Za parními lokomotivami se sem vydal až po listopadu 1989, tehdy už z nového bydliště v Jižní Africe, kam se za těmito stroji po ukončení jejich provozu v Evropě odstěhoval. Jeho životní pouť se naplnila v roce 1999. „Po Dustym zůstala sbírka desítek tisíc záběrů parních lokomotiv z celého světa a bylo by škoda ji nezveřejnit. Záběry z bývalého Československa jsem proto soustředil do monografické publikace, kterou vydalo nakladatelství RCH pod názvem Lokomotivy s rudou hvězdou na čele,“ dodal Kaván.

PETR KAVÁN

Po studiích Vysoké školy dopravní v Žilině a v Pardubicích začal v roce 2000 pracovat ve VUZ jako specialista při zkouškách železničních kolejových vozidel. V roce 2006 se stal vedoucím tamní zkušební laboratoře kolejových vozidel. V roce 2009 byl jmenován technickým ředitelem a v roce 2014 se navíc stal členem představenstva VUZ. Je také držitelem licence strojvedoucího pro řízení motorových lokomotiv.