Manželé Našincovi: Buďte romantiky, pořiďte si nádraží!

Cesta manželů k vlastnímu nádraží byla spletitá, pokud se však člověk řádně zaposlouchá do jejich vyprávění, dojde mu, že to jinak dopadnout nemohlo. Dráha si je k sobě přitáhla tak mocně, jak to jen umí. „Toužil jsem být strojvedoucím na parní lokomotivě, pak je ale zrušili, tak se stalo, že jsem se vyučil elektrikářem,“ vzpomíná pan Našinec na začátky profesní kariéry.
„Šel jsem pracovat na šachty, ale nakonec jsem se dostal k dráze. Nejprve jsem pracoval jako dozorce výhybek v Teplicích na Lesní bráně, tehdy tam byly ještě ručně přestavovatelné výhybky uzamykatelné na klíče. Večer jsme v nich zapalovali petrolejové lampy, idylická doba. V pětadevadesátém jsem se stal výpravčím, u čehož jsem zůstal. Prošel jsem teplickou Zámeckou zahradou, Osekem, Bohosudovem, Úpořinami, Řetenicemi… A skončil v Teplicích. Na tom je nejzajímavější, jak během těch třiceti let šel pokrok – od výhybek s petrolejkami řídím celé tratě. Od prvobytně pospolného jsem se dostal k letům do kosmu – a to ještě ani nejsem v důchodu. Šlo to rychle,“ vypravuje.
„Pokaždé jsem byl smutný, když jsem odcházel. A pak jsem si oblíbil to nové. Všude jsem byl rád. Ovšem těžko už se můžu někam vrátit. Lesní brána je zrušená (zastávka na Kozí dráze, na které Správa železnic zastavila provoz, pozn. aut.), Řetenice jsou zbourané, Zámecká zahrada je zrušená, Osek zlikvidovaný, Bohosudov se přesune do Teplic… Takže aby se mi nestýskalo po mých zlatých časech, vytvořili jsme si je tady, v Dubí,“ říká.

Nádraží nikdy!
Ještě záhadněji dráha přivábila paní Našincovou. „Se železnicí jsem neměla nic společného. Samozřejmě – od malička jsme jezdili na dovolené vlakem, takže jsem si užila zvláštní rekreantské vlaky. Kromě toho jsme jezdívali do Řetenic, kde jsme měli příbuzné. V Řetenicích jsem se seznámila s mužem, na tamějším nádraží jsme měli svatbu… A pak nám je zbourali,“ dodává už s úsměvem.
A byla to překvapivě ona, kdo tehdy ještě skryté kouzlo dubského nádraží odhalil. „Jezdily sem zvláštní mikulášské vlaky, manžel jimi jezdíval s kamarády fotografovat, tak mě brali s sebou. Jednou jsme zabloudili až sem – a když jsem viděla prázdná, šestitabulková okna, tak můj první nápad byl, že by se tu krásně bydlelo. Manžel odpověděl: ‚Nikdy! Na to zapomeň!‘. No a příští týden jsem šla za přednostou do Mostu a začala řešit náležitosti.“
Zpočátku to přesto nebyla žádná selanka. Nádraží se nachází v téměř šestisetmetrové nadmořské výšce, léta a třeskuté zimy se na něm podepsaly. „Když jsme tu začínali, byt nebyl v nejlepším stavu, takže se tu manželovi leccos nezdálo. Ale postupem času jsme to dali dohromady. A už se nám tady líbí oběma,“ říká.
Její manžel dodává: „Není tu naštěstí plyn, tyto starosti nemáme. Ale nebyla tu ani pitná voda. Museli jsme udělat chemickou vodárnu. Skoro patnáct let jsme pitnou vodu nosili v demižonech. Teprve potom poznáte, jak je voda vzácná… Nebo ústřední topení – to bylo jen pro zaměstnance železnice v přízemí, nahoře chybělo. Když jsme dříve přijeli v zimě na víkend, tak jsme nahoře měli dva stupně Celsia. A když jsme tvrdě topili, tak jsme na konci víkendu měli i šestnáct stupňů. Těsně u kamen tedy.“ Přesto se v Dubí časem usídlovali stále častěji. „Byt v Teplicích ještě máme. Tohle mělo být víkendové bydlení, ale obrátilo se to, víkendové bydlení máme v Teplicích a tady jsme po většinu roku. Obrovskou výhodou tu je, že jsme kousek od civilizace a zároveň krásně bokem. Je tady klid. Když teď v létě sjedeme dolů do města, tak nám to nafackuje, jaké je tam vedro.“

Utajené Krušnohoří
Řada lidí stále ještě nemá o půvabech východního Krušnohoří potuchy. „Přišel pán s rodinou a překvapeně říká: ‚Já jsem z Ústí a přijel jsem sem poprvé v životě. Tady je to hezké!‘ To je smůla dneška, my budeme jezdit kamkoliv do ciziny a nevíme, co máme za barákem. A jelikož jsou Krušné hory na německé straně velmi osídlené, velká část našich návštěvníků jsou Němci. Češi o tom z velké části buď nevědí, nebo si myslí, že tu nic není. Což není pravda,“ mrzí Našince. „Ale postupně se tu lidé začínají objevovat,“ je optimističtější jeho choť.  
Na nedostatek práce na budově si nemohou stěžovat. „Ohledně zásadních oprav, které bylo nutné udělat hned, se blížíme ke konci. To znamená: střecha, inženýrské sítě a trocha toho vybavení, tam už jsme u konce. Ovšem omítka, okna, dveře, to půjde postupně. Platíme to vše ze svého, co ušetříme, jde sem,“ popisuje Našinec. „Pod námi ve sklepě je ještě jedna místnost. Máme v plánu tam časem rozšířit expozici,“ poodhaluje.
Smyslem celé expozice je představit, jak se na nádraží žilo a pracovalo. Vystavená drážní vozidla zde nečekejte, nadšení naopak budou ti, kteří se chtějí dozvědět o řízení vlakové dopravy. Takovým se budou Našincovi věnovat s chutí a zevrubně. „Lidí projde muzeem naštěstí málo. Děláme to sami dva a sobě pro radost. Kdyby přišly nějaké obrovské davy, tak by nás to asi zničilo. Nejlepší pro nás je, když návštěvník předem zavolá. My si na něj uděláme čas a můžeme se mu věnovat třeba celé dopoledne.“

Malá velká expozice
Dubské nádraží není kdovíjak veliké, vedle zmírajícího moldavského by se ztratilo. Přesto počítejte s tím, že tu strávíte hezkých pár chvil. „Už je to dopracované k takové dokonalosti, že těmi třemi místnůstkami provádíme v nejkratší variantě hodinu. Tím, že jsme všechny exponáty a věci museli někde získat, máme ke každé příběh. Kolikrát si připadám jako kastelán. Když se návštěvník zeptá, umím odpovědět i bokem a zase se vrátit tam, kde jsem byl,“ říká pan Našinec. S manželkou se navíc snaží návštěvníkům dodávat i dobový kontext.
O rozšiřování sbírky předmětů s drážní tematikou se mnohdy starají sami návštěvníci. „Pracoval jsem v dopravní kanceláři, manželka mě zavolala k obědu. Když jsem se vrátil, na psacím stole stála drážní lampička. Tak volám na manželku: ‚Nebyla jsi tady dole, nedávala jsi sem lampičku?‘ Nevěděla. Celé dopoledne jsme se hádali, kdo z nás ji tam dal; bylo zamčeno. Ale bylo otevřené zamřížované okno. V šest večer přijel na kole pán a říká: ‚Já jsem o vás slyšel, tak jsem vám přivezl lampičku. A protože jste tu nebyli, položil jsem ji na klacku na stůl a jel se projet,‘“ vzpomíná Našinec.
V expozici u elektromechanického zabezpečovacího zařízení manželé poskytují i netypické služby pro současné i bývalé drážní zaměstnance. „Bude-li někdo chtít, já ho nechám klidně zatočit, pokud si chce vzdychnout po starých časech na dráze. Kolegové, kteří na tom zařízení stále ještě normálně pracují, mě budou mít za blázna, ale když pak zjistí, že jediné, co z dráhy vidí, je několik monitorů počítače, ještě jim to vzdychnutí pomůže a nabije je energií,“ dodává Našinec. Tak se dorazte nabít…