Malý Prokop přišel na svět ve vlaku

Porod ve vlaku není zcela běžná událost a podle dostupných údajů se na palubě některého z tuzemských vlaků rodilo pravděpodobně naposledy v roce 1945. Loňské třicáté výročí sametové revoluce si tak zapsalo do kolonky železniční historie další významný milník. A jak se tedy všechno v listopadový den seběhlo? Karin Gaubová vzpomíná, že po odjezdu ze stanice Ostrava-Kunčice za ní přiběhla jedna z cestujících a rozrušeně jí říkala, že spolucestující začala spontánně rodit. „Okamžitě jsem se otočila a běžela do předního vozu, kde jsem v jednom otevřeném oddílu uviděla mladou paní. Klečel u ní nějaký muž – po chvíli jsem zjistila, že je to její manžel, a pomáhal jí aktivně s porodem. Jak maminka, tak tatínek byli úplně klidní, což bylo naprosto fascinující. Neváhala jsem a hned zavolala linku 112, kde se mě na dispečinku ujala zdravotnice. Mým prostřednictvím udělovala rady, co se má nejlépe udělat. Tyto pokyny jsem tlumočila tatínkovi, který si ale beztak poměrně dobře věděl rady. To jsem ještě nevěděla, že pracuje v nemocnici, a tak porod k našemu ulehčení brzy skončil, a než jsme dojeli do Vratimova, byl chlapeček na světě,“ vzpomíná na mimořádné okamžiky paní vlakvedoucí.

K ruce byla Karin Gaubové dozorčí osobní přepravy z ostravského Svinova Zuzana Botorová, jež ve vlaku cestovala ze své směny. Paní dozorčí se rychle postarala o dvouletého chlapečka Kaniokových. „Dítě jsem zabavila, jak to šlo, ale ani to nebylo moc třeba, neboť bylo velmi klidné. Ihned po porodu jsme podle pokynů z dispečinku zabalili novorozence do deky, kterou jsme si půjčili z kočárku od bratříčka, a šťastné rodiče odvezla sanitka do frýdecké nemocnice,“ vzpomíná paní Botorová.

Do porodnice už to nestihli

Až do poslední chvíle byl manžel Moniky Lukáš přesvědčený, že do porodnice stihnou dojet včas. Pro zajištění rychlého převozu do nemocnice ještě zavolal svému strýci, ať ve Frýdku na nádraží čeká s autem. Svou ženu přitom utěšoval a uklidňoval. Když mu však řekla, že už cítí hlavičku novorozeněte, nechtěl jí uvěřit a podíval se sám. Trochu se prý polekal a zavolal směrem do vagonu, zda nemá někdo zkušenost s rozením dětí. Neozval se ale nikdo, a tak se role porodníka ujal nakonec sám. „Ještě toho rána jsem manželovi řekla, kde má podle ultrazvuku miminko zadeček a zádíčka, a tak podle toho pomohl miminku správně se vytočit. Když už bylo venku, položil si jej na pravou ruku, odmotal pupeční šňůru, kterou mělo dvakrát kolem krku, a trošku s ním potřepal. Miminko se nadechlo, ozval se jemný hlásek, a byl klid. Sláva Bohu! Zvládli jsme to. Pak se ozvala paní (dozorčí Zuzana Botorová – pozn. redakce), která nám pomohla s hlídáním věcí a kočárku při čekání na záchranáře ve stanici, ať ho něčím přikryje. Muž mi dal novorozeňátko na hruď a přikryl ho dekou novopečeného brášky.

Vtom přišla paní průvodčí, které zvesela oznámil, že jízdenku samozřejmě máme, v tu chvíli že ji ale nenajde, neboť má plnou hlavu toho, co s pupeční šňůrou. Pohotová vlakvedoucí Českých drah se ale naštěstí dovolala a vše zařídila. Pak ve všeobecné radosti z bezproblémového průběhu padla otázka, už nevím od koho, co se nám vlastně narodilo. V tom všem shonu jsme se ani nepodívali, jestli máme chlapečka nebo holčičku. Nenechali jsme si to říct předem, takže šlo o skutečné překvapení. Jména jsme měli připravená, a tak když se Lukáš podíval, dojatě oznámil, že se nám narodil Prokůpek,“ říká na závěr dojatě Monika Kanioková.

Ve vlaku jako doma

Maminka Monika Kanioková se věnuje profesionálně klasické hudbě, a kromě toho je pro ni příjemným zpestřením účinkování v poměrně známé kapele s neobvyklým názvem Tykráso, kde si může zahrát a zazpívat s triem hudebních kamarádů. Hudební kritik Milan Bátor styl kapely Tykráso označil jako senzitivní folk s příchutí jazzu, indie i klasiky. „Cestování po kolejích je pro naši rodinu nejoblíbenějším způsobem dopravy. O tom svědčí i skutečnost, že slova jako koleje, vlak, vagon nebo mašina byla mezi prvními, která se náš prvorozený syn naučil. Stále je používá několikrát za den, dokonce se s nimi v noci budí ze spaní. Služby Českých drah vy­užíváme jak k delším cestám od nás ze Slezska za rodinou na Moravu, Slovensko nebo do Čech, tak i k těm kratším do Ostravy nebo Opavy, kde dojíždíme téměř každý týden na Božskou liturgii. Tak tomu bylo i v tu neděli, kdy jsme na zpáteční cestě domů do vlaku nastoupili tři, ale vystoupili již čtyři,“ říká s úsměvem Monika Kanioková.