Ke dráze ho přivedla fotografická vášeň

Není fotograf jako fotograf. V případě autorů, kteří do hledáčku svých aparátů umisťují železniční motivy, to platí dvojnásob. Zatímco jeden hledá dokonalou kompozici vlaku jedoucího krajinou, jiný se snaží zachytit denně se opakující obrazy železnice neotřelým způsobem. Pro šéfa akreditované laboratoře VUZ Vratislava Šuka je foto­aparát nezbytným nástrojem jeho celoživotního koníčku. Ve volném čase se totiž zabývá inventarizací všech konstrukčních řad jezdících nejen po kolejích Česka, ale i v dalších zemích Evropy. 

Pod otcovskou taktovkou

Kouzlo železnice začal objevovat díky svému otci, který, ač přední botanik a farmaceut, měl ke kolejím velice vřelý vztah. „Spojením jeho systematičnosti a lásky k železnici vznikl koníček, kterému jsem jako kluk propadl i já. Otec krátce po druhé světové válce velice přesně evidoval například počty a typy cizích lokomotiv, které válečná vřava zavála na naše území. Ovšem fotit v padesátých letech železnici nebylo vůbec jednoduché, takže s obrazovou dokumentací začal až v roce 1967,“ vzpomíná Vratislav Šuk. V jejich společném archivu se skrývají i unikátní snímky končící parní trakce. „Máme například jako jediní v republice barevné diapozitivy Litevek řady 399.0. Řada snímků již pomohla několika autorům odborných publikací,“ říká Vratislav Šuk a dodává, že jeho otec i přes svůj věk 85 let mu stále pomáhá s fotografováním, inventarizací a zařazováním snímků. 

Za označení šotouš se nestydí

Železniční fotografové jsou už dlouhá léta častováni přezdívkou šotouš, kterou ne všichni vnímají pozitivně. Vratislav Šuk se k ní ale hlásí, jedním dechem ovšem dodává, že většinu šotoušských symptomů nevykazuje. „Nesnažím se zachytit všechna inventární čísla konkrétní řady. Nic mi něříkají ani traťové záběry. Důvod je jednoduchý – nevidím z nich žádné detaily. Já se soustřeďuji na dokumentaci nejen konkrétního typu vozidla, ale také konstrukčních změn dané řady. Často se proto musím dostat do bezprostřední blízkosti stroje,“ vysvětluje. To mu částečně zjednodušuje také jeho profese, kdy se během zkoušek ve Zkušebním centru VUZ ve Velimi seznámí s vozidly domácích i zahraničních výrobců více než dobře.

Mohlo by se tak zdát, že většina jeho záběrů vznikla právě na okruhu, ale to je omyl. „Snažím se zdokumentovat nejen prototypy, ale také běžné nasazení sériových strojů. V případě domácích vozidel to není problém, ale úlovky zahraničních kousků jsou někdy pekelně složité. Například do Řecka jsem se vydal za stroji Eurosprinter, zkoušenými jako první lokomotivy svého typu i u nás ve Velimi. Fotit v soluňském depu bylo ovšem zakázáno a naše skupina fotografů byla přistižena. Naštestí nás ale odvedli k šéfovi depa, ve kterém jsem poznal po téměř patnácti letech kolegu, který doprovázel zmíněné lokomotivy při zkouškách v Čechách a projevil pro mé hobby pochopení,“ vzpomíná. V cizině podobně „lovil“ záběry Brejlovců v Itálii, Albatrosů v Nizozemsku, unikátní tramvaje v Lisabonu a lokomotiv TRAXX v mnoha zemích. Často si připadá jako „železniční tramp“, někdy musí spát i ve škarpě. 

Drží se klasického kinofilmu

Desítky tisíc záběrů archivuje výhradně na diapozitivech. Stále totiž používá zrcadlovku a klasický kinofilm. Nikdo ho zatím nepřesvědčil o tom, že digitální data jsou stoprocentně zabezpečena proti poškození. Ročně zpracovává 25 až 30 kinofilmů, které je stále obtížnější koupit v obchodní síti. Ještě složitější je sehnat rámečky diapozitivů, které si dováží z Rakouska. Mohlo by se zdát, že při takovém nasazení a počtu snímků už snad ani není co fotografovat. Vratislav Šuk ale oponuje: „Pořád se něco děje, dochází k modernizacím, změnám barevných řešení a dalším inovacím. Je to prakticky nekonečný proces a zároveň velká vášeň.“

VRATISLAV ŠUK

Po absolutoriu gymnázia v roce 1983 vystudoval v letech 1983 až 1988 Strojní fakultu ČVUT, obor Dopravní a manipulační technika. Po dokončení studií nastoupil do Státní zkušebny při Výzkumném Ústavu Železničním jako tajemník hodnotitelských komisí. Od roku 1990 do roku 2006 pracoval na pozici vedoucího oddělení motorových lokomotiv ve výzkumné oblasti lokomotivního hospodářství VUZ. V roce 2007 se stal vedoucím akreditované laboratoře VUZ, kde k jeho hlavní pracovní náplni patří zjišťování jízdně-technických, trakčních, energetických a brzdových vlastností železničních vozidel.