Jaroslav Rudiš: Železniční bohyně to s námi myslí dobře

Jak často jste v poslední době takhle k zastižení ve vlaku?
Kupříkladu tento týden jsem jel jen dvakrát. Z Berlína do Prahy a nyní zpět. Což je pro mě netypicky málo, ale je to dané tím, že jsem teď byl delší dobu v Berlíně a pracoval tam na místě. Minulý týden jsem toho naopak najezdil docela dost, byl jsem railjetem ve Štýrském Hradci, pak jsem trochu jezdil po Rakousku a nakonec se vracel až domů do Českého ráje.

V rámci rešerše k vašim posledním dvěma knihám  jste trávil na dráze spoustu času. Polevil jste po jejich dokončení? Nebo na ní budete žít stále?
Vlaky jsou součástí mého soukromého i pracovního života, na autorská čtení jezdím prakticky jenom vlakem, a tak to bude i nadále. Já sice auto mám a občas s ním dojedu někam na nádraží, abych cestu urychlil, ale nedokážu si představit, že bych jím podnikal delší trasy. To už by taky žádné urychlení nebylo, nerad jezdím po dálnicích, takže si vybírám různé vedlejší trasy a okliky. Tedy kdybych jel někam do Hamburku na čtení autem, přijel bych tam patrně zcela zničený. Vlakem je to samozřejmě něco jiného. Teď nám například vychází Winterbergova poslední cesta dánsky, takže už mám místenky do Kodaně, koupený Interrail, moc se tam těším. Navíc přijedu brzy odpoledne, tak si cestu patrně protáhnu do Malmö, abych alespoň ťukl do Švédska.

Jak často vlastně volíte nikoliv nejrychlejší, ale nejzajímavější trasu?
Ne výhradně, ale často a rád. I z praktických důvodů. Nemám třeba rád náhradní autobusovou dopravu, tak se to vždy snažím objet po dráze. Dvakrát jsem takhle třeba jel z Prahy do Lince přes Vídeň. Já jsem navíc velmi praktický železniční člověk, vím, jak sehnat jízdenky co nejlevněji i do první třídy, mám všechny možné slevové karty, takže mě to ani neruinuje.
Nebo klasický příklad je, že příští týden sice můžu jet z Berlína do Hamburku ICE, ale místo toho zvolím klasické EuroCity. Sice jede téměř o půl hodiny déle, ovšem já se už teď těším na oběd v našem jídelním voze. Ten má mimochodem v Německu obrovský zvuk, je velmi populární a osobně znám několik lidí, kteří cíleně uhýbají ze své trasy jen kvůli tomu, aby jej mohli navštívit, těší se na ten zážitek. To je ostatně i můj případ. Myslím, že cesta po železnici by měla být zážitkem, a to ten Dining car, Speisewagen, jídelní vůz umožňuje. Takže abych se vrátil k otázce, pokud to cesta nabízí, jezdím na téhle trati vlakem Českých drah.

Může to oslovit i běžného cestujícího? Že čas není jediným cestovním kritériem?
Já si myslím, že to přibývá. Když někam přijedu o půl hodiny později, na podobných trasách opravdu nehraje takovou roli. Naopak – je to půlhodina, kterou mám navíc pro sebe. To pro mě nikdy není ztracený čas. Knihu Návod k použití železnice, Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, jsem napsal ve vlaku. Ale nemusí se to týkat jen práce, může to být i jakýsi bonusový čas, kdy si zdřímnu, jen tak koukám z okna a zrovna jako před chvílí se dozvím, že támhleten kopec se jmenuje Sedlo.
Navíc na každé trati mám oblíbená místa, na která rád koukám, tady třeba na Milešovku, Házmburk, vždycky se těším na Střekov. A pokaždé čekám, jestli strojvedoucí zatroubí na svatého Vojtěcha (socha strážící lodníky mezi Čertovou Vodou a Dolním Žlebem, kterou za svou vzali i místní železničáři), i když tentokrát sedíme asi příliš vzadu a můžeme to přeslechnout. Přijde mi ale nádherné, kolik strojvedoucích tento zvyk dodržuje.

Předpokládám, že když jste psal předchozí knihu, Winterberga, musel jste se tak trochu naučit dívat se na českou železnici cizíma očima. Jaký je to pohled?
Jelikož žiju z větší části v Německu, jistý odstup od české politiky, českých dějin a traumat mi to umožňuje. Možná, že i ono filtrování přes němčinu, ve které píšu, mi přináší ještě větší nadhled. A myslím si, že České dráhy a vůbec železnice v Česku se v Německu spojuje se spoustou příběhů. Samotná cesta do Prahy je pro Němce často spojená právě s jízdou vlakem, s cestou po jedné z nejkrásnějších tratí, kterou v Evropě vůbec znám, tedy podél Labe a Vltavy, zejména v úseku Drážďany – Děčín – Praha. Stačí se jen podívat kolem, kolik lidí si okolí z vlaku fotografuje, jak si cíleně sedají na stranu vagonu směrem k řece, aby měli výhled… Je to srovnatelné třeba s cestou kolem Rýna, tou starou, až mytickou německou trasou z Mohuče přes Koblenz do Kolína. A dokonce bych řekl, že tady je to ještě dramatičtější, že je to ještě větší zážitek.
Zároveň jsem přesvědčený, že se tenhle spoj v posledních letech mimořádně zpopularizoval díky jídelnímu vozu, kvalitě servisu a nabídky, kterou nabízí. Díky tomu i velmi přesně dokážou oddělit, jestli jedou s Českými drahami, nebo s někým jiným. Zug nach Prag je díky tomu opravdu vyhlášený. Čepované pivo, řízek vonící jídelním vozem, svíčková, to je přesně ten zážitek, který dokáže lidi na železnici nalákat.
Jediné, co vidím kriticky, je, že už je na této trati opravdu třeba navýšit kapacitu. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale v turistické sezoně, která ale v Praze trvá skoro celý rok, začínají být vlaky na hraně kapacity a opravdu potřebují posílit. Ale zase je na tom vidět, že lidé tou železnicí chtějí jezdit. Pokud se navýší nabídka, i kdyby ten vlak jezdil každou hodinu, jistě se po nějaké době opět zaplní. Mám teď v tomhle smyslu čerstvou zkušenost z Berlína, kde se konečně na lince RE1 z Frankfurtu nad Odrou do Brandenburgu posílilo, vlaky jezdí v některých částech dne i třikrát za hodinu, a využití letí nahoru.

Často jezdíte vlakem z Berlína do Lomnice nad Popelkou. Čili vyjíždíte z jednoho z nejmodernějších evropských nádraží a končíte v malebné, takřka stále rakousko-uherské stanici lokální dráhy.
No jasně, tu železnici v létě úplně cítíte, a ta vůně rakouské monarchie je úplně stejná na nádraží v Lomnici jako na lokálce ve Slovinsku nebo Rakousku…

Má tenhle duch železnice malé formy v dnešním světě vůbec šanci přežít?
Systém přežije. Možná se to bude postupně modernizovat a posouvat, ale přežije. Železnice přežije nás všechny a bude tu s námi…

V tuto chvíli se vlak blíží zastávce v Ústí nad Labem. Část osazenstva jídelního vozu se zvedá k výstupu, prochází chodbičkou ke dveřím, někteří se s Jaroslavem Rudišem zdraví. Zejména dvě dámy jej oslovují takřka důvěrně a prý se těší, až se za měsíc a půl v Ústí uvidí. „Ano, na shledanou, díky, ahoj, těším se! To je paní Julie z germanistiky místní univerzity, má seminář o mé literatuře. A taky tu je štamgastem, stejně jako spousta dalších lidí, kteří pendlují mezi Ústím, Prahou a Německem, takže se tu už navzájem známe…“

Každopádně ten systém přežije. Zároveň mě ale velmi mrzí, co se například děje ve Středočeském kraji s lokálními tratěmi. Myslím, že to je velmi krátkozraké řešení zavírat tratě. Vidím v Německu, jak strašně složité je na ně pak dopravu vracet. Teď se tam reaktivizace zanedbaných tratí řeší, je to velké téma. Spíš bych šel cestou modernizací infrastruktury, navyšováním nabídky. Podívejme se, jak je všeobecný nárůst investic do železniční dopravy cítit například v Rakousku. A pořád je to ona železnice, i když je moderní. 
Byl bych strašně rád, kdyby se u nás dařilo rychleji tratě elektrifikovat, zrychlovat je, zvyšovat jejich konkurenceschopnost. To je velká budoucnost. Podívejme se třeba kousek za naše hranice na Kamptalbahn vedoucí z Kremže – Krems an der Donau – nahoru do Sigmundsherbergu, kde se napojuje na Dráhu císaře Františka Josefa z Vídně do Prahy. Tam budují kombinovaný systém, bude částečně elektrifikovaná a částečně zde budou jezdit vlaky na baterie…

„Dovolíte, dobrý den, pane Peterko,“ zdraví u stolu též sedícího mistra obsluhy jídelních vozů vlaků Berliner Pavla Peterku, toho času mimo službu, náhodný cestující, který se osmělil. „Já jsem vás slyšel v rádiu a má paní říkala, že se s vámi mohou svézt, tak jsem si to vyzkoušel…“ – „Tak šťastnou cestu a zase někdy,“ odpovídají Peterka s Rudišem.

Myslím si, že bychom se měli jako společnost rozhodnout, že chceme více podporovat veřejnou dopravu. Já osobně nemám nic proti automobilové dopravě, jen se snažím nelétat, pokud to není bezpodmínečně nutné, přesto si ale myslím, že bychom jí měli dávat více. Velmi bych si přál, abychom měli obdobu rakouského Klimaticketu, který stojí 1 095 euro a lze s ním cestovat veškerou veřejnou dopravou v zemi. Platí na vlaky, městskou dopravu, dálkové autobusy, to je fantastická věc.

Takže ideálně se inspirovat Rakouskem?
Jasně! Tím se vracíme k prazákladům naší železnice, která k nám reálně dorazila právě z centra monarchie. A pořád je to ta samá železnice, která se začala prudce rozvíjet v polovině 19. století – a stále nám má co nabídnout.

My teď projíždíme bývalými Sudety, územím dříve srostlým s Německem, nyní však odděleným hranicí reálnou, mentální i drážní. Máme šanci ji začít opět smazávat?
Já se ji snažím nevnímat, ale samozřejmě to úplně nejde. Rozdělení Evropy po roce 1945 bylo strašnou ranou, nikdy předtím tu tak výrazné hranice nebyly. Vznikla tu umělá bariéra mezi národy i jednotlivými lidmi. Je strašné, že se něco takového stalo, že jsme něco takového dopustili. Je to finální tragédie a prohra druhé světové války. Katastrofa, ze které se dodnes vzpamatováváme…

V tuto chvíli na sebe Jaroslav Rudiš jedním z rozmáchlejších gest zvrhne lahev s minerálkou, čímž dramatičnost líčení graduje. „Ksakru… Ale to je jenom voda, ono to vyschne. Jak říká pan Peterka? ‚Festhalten oder schnell austrinken‘.“ Po usušení pečlivě složeným látkovým kapesníkem pana Peterky pokračujeme v povídání.

Je to vlastně úplně nepřirozený stav, že se vytvořil nějaký ostrov obehnaný hranicemi… Samozřejmě je i otázka, jestli tratě, které se stavěly kvůli průmyslu, dokážou zastat svou původní roli. To ale neznamená, že nemáme probouzet například jejich turistický potenciál. Nemluvě o tom, že momentálně máme do Německa snad jediný kapacitní železniční přechod pro nákladní dopravu, a tím je tato trať, po které jedeme. To nestačí. Německo je a bude náš největší obchodní partner, měli bychom ve spolupráci s Němci velmi rychle elektrifikovat a zdvoukolejnit alespoň trať na Norimberk a Mnichov. Přijde mi vždycky absurdní sledovat, jak do Chebu přijede pod trolejí nákladní vlak a tam jej přebírá ta stará Ludmilla, dieselová lokomotiva vyrobená za Sovětského svazu na Ukrajině. Nebo jsem jel minule do Norimberku přes Cheb, kde jsem přestupoval z InterJetu, neuvěřitelně komfortního vlaku, do postarší, ryze regionální dieselové německé soupravy a říkal si: ‚Sakra, proč já vlastně nemůžu tím InterJetem nebo něčím podobným pokračovat až tam?!‘ A určitě jsem nebyl jediný, kdo si tam tu otázku kladl, tuto otázku si nás tam kladla hromada, která ten motorák okamžitě zaplnila. Tohle by přece všechno mohlo fungovat mnohem líp, ale jsou to věci, jež je asi třeba řešit na evropské, mezinárodní úrovni.
Nemluvě o dalších národních specifikách, například jak je kolikrát v Evropě složité a drahé vůbec vyhledat a nakoupit mezinárodní jízdenky… U Českých drah na to máme výbornou aplikaci Můj vlak, ale to vůbec není v zahraničí samozřejmostí. Mám například kamarády v Rakousku, kteří si přes Můj vlak kupují místenky, protože jim to přijde pohodlnější. Nebo náš systém vracení jízdenek, když se rozhodneme nejet, tak dostaneme vše zpět na účet, nic takového leckde v zahraničí nefunguje. Ta aplikace je skvělá, jedna z nejlepších, které znám, a že jich v mobilu nemám úplně málo.

Když na dráze trávíte tolik času – jak často potkáváte její odvrácenou tvář, tedy mimořádné události?
Tomu se asi nedá vyhnout. Stalo se mi třikrát, že jsem seděl ve vlaku, který někoho přejel. Naposledy to bylo hrozně smutné, bylo to kus před Prahou, a paní vtáhnul pod vlak její pes. To jsem poprvé zažil i evakuaci z vlaku a musím říct, že to bylo ve stínu té tragédie nesmírně perfektně zorganizované, jak policií a hasiči, tak Českými drahami. Je to vždycky moc smutné, ale taky se zároveň ukáže, co v lidech kolem reálně je, odloupne to jejich slupku. Někdo projevuje soucit, někdo přemýšlí, někdo reaguje cynismem…

„A to je náš kamarád Pavel Židlík,“ ukazuje Jaroslav Rudiš na vlasatého člověka, strojvedoucího srostlého se zdejší tratí, který se znenadání zjevil za oknem jídelního vozu, jenž právě zastavil na děčínském hlavním nádraží. Spolu s Pavlem Peterkou následně opouští vlak a ještě chvíli debatují na peronu o drážních i nedrážních záležitostech. S výpravou vlaku pak nastupují zpět do jídelního vozu a v tunelech pod Pastýřskou stěnou opět navazujeme na původní neveselé téma.

Mě na tom vždycky zajímá, co to s lidmi dělá. Typickým příkladem je, když se zůstane někde stát, například kvůli bouři. Pamatuju na orkán Kyrill, to jsme jeli s kamarádem Jaromírem 99 po uvedení komiksu Alois Nebel z Poznaně do Prahy, zůstali jsme stát už někde v Polsku a nakonec jsme dojeli se zpožděním asi osm hodin… Ale teda – dojeli jsme! Mně vlastně přijde fascinující, že jsem vždycky nakonec doputoval. Železniční bohyně to s námi myslí dobře.

My se tu spolu bavíme den po křtu českého vydání vaší již lehce zmíněné knihy Návod k použití železnice. Je právě tohle tím návodem – užijte si cestu, ono to nakonec vždycky dopadne dobře?
Zachovat rozum a mít nadhled… Opravdu – dvacet minut, půl hodiny, nakonec ani ta hodina zpoždění v lidském životě nic neznamená. Naopak by to člověk měl zkusit přetavit v něco pozitivního. Oukej, najednou mám o hodinu víc sám pro sebe. Takhle se to snažím vnímat. Samozřejmě – pokud má člověk něco naplánovaného, je to komplikace. Ale já vím, že vždycky nějak dojedu. V tomhle jsem v klidu. Když mi to ujede z Norimberku do Berlína, pojedu dalším, vydám se oklikou, v nejhorším případě bych přespal a šel tam na pivo. Což je vlastně taky dobré řešení. A nakonec se dostanu.

Blížíme se ke státní hranici. „Pardon, já si teď musím vyplnit Interrail, aby bylo všechno v pořádku,“ říká Jaroslav Rudiš a vytahuje rozložitou papírovou formu evropské síťové jízdenky. „Ze Schöna Grenze do Berlin Hauptbahnhof,“ opakuje si pro sebe. „On existuje samozřejmě i digitální Interrail, ale já si kupuju ten analogový, kde krásně máte celý svůj cestovatelský itinerář. Wien Meidling – Břeclav, Břeclav – Graz, Graz – Spielfeld-Straß, to je u Slovinska, Spielfeld-Straß – Wien Meidling, Wien Hauptbahnhof – Sankt Pölten, Sankt Pölten – Wien,“ směje se.

Když už jsme u toho – jakou trať byste si ještě rád projel? Je vůbec ještě nějaká, která by vám vyloženě chyběla?
Já bych chtěl do Skotska. Vlakem do Británie, tam jsem byl vlastně jen v rámci Londýna. Snad se mi to splní už na jaře, protože v květnu vyjde Winterbergova poslední cesta anglicky, tak už mám naplánované takové malé turné. Využiju celý týden a budu jezdit, na to se moc těším. Někam na sever k Fort William, to je krásné dojet někdy až na úplný konec. Jen pro ten pocit…

EC 176 staví v Bad Schandau, tady už musím vystoupit. Krátké loučení, Jaroslav Rudiš s Pavlem Peterkou mávají z jídelního vozu odjíždějícího vstříc Drážďanům, Berlínu a dalším drážním dobrodružstvím. Tak Gute Fahrt!