Jaroslav Rudiš: Pandemie mě paradoxně uklidnila

Rozhovor pro časopis Železničář vznikl telefonicky na přelomu dubna a května, protože osobní setkání v té době bylo prakticky vyloučené. Česká republika měla uzavřené hranice a dostat se z ní či naopak do ní by představovalo značné komplikace včetně nucené dvoutýdenní karantény. Pandemie koronaviru tak na několik týdnů paralyzovala nejen Česko, ale potažmo celý svět. To se pochopitelně dotklo i českého spisovatele žijícího v Berlíně Jaroslava Rudiše. Na otázku, jak mu pandemie zkomplikovala život, spisovatel odpovídá, že poměrně významně. „Jsem zvyklý hodně cestovat a neuplyne týden, abych někde neseděl ve vlaku a nejel na setkání se čtenáři po celém Německu. To s příchodem viru skončilo prakticky ze dne na den. Ani ve snu by mě nenapadlo, že moje cesta 5. března z Hamburku do Berlína bude vlastně na dlouhou dobu poslední. Symbolicky jsem jel vlakem EuroCity Českých drah do Prahy a v jídelním voze si dal své oblíbené tradiční české menu – svíčkovou s plzeňským, což byla taková pomyslná rozlučka a pak mě čekaly už jen dlouhé týdny klidu,“ říká jedním dechem Jaroslav.

Stres nahradil absolutní klid

S odstupem času však přiznává, že několikatýdenní pauza mu pomohla si fyzicky i duševně „orazit“. Nějakou přestávku už potřeboval, protože předtím byl neustále v pohybu a prožíval řadu stresových situací. „Najednou jsem se vnitřně uklidnil a začal u nás v Berlíně chodit na dlouhé vycházky, třeba na starý vojenský hřbitov nedaleko letiště Tempelhof, kde jsem si sedl na lavičku a četl si oblíbené knihy. To bych za běžného pracovního režimu asi nedokázal. Jen se nedovedu vyrovnat s tím, že se na dlouhou dobu uzavřely hranice. To není dobré pro psychiku. Navíc mám v Čechách rodiče a kamarády a jsem zvyklý tam často jezdit. Pro sebe jsem si tento stav nazval podle bývalé železné opony jako koronavirová opona.“

Jaroslav Rudiš připomíná, že patrně ještě nikdy v historii, kterou se ostatně podrobně zabývá, nebyla přerušena mezistátní železniční doprava mezi Německem a Českem. Tato skutečnost ho velice překvapila, zvláště když mezistátní vlaky, byť s omezením, jezdily v době karantény například z Německa do celého Beneluxu nebo Rakouska.

Ostatně i v Německu zůstaly podle Rudiše zachovány mnohé expresní dálkové vlaky. Jeden takový – konkrétně kategorie ICE využil na konci dubna při pracovní jízdě z Berlína do Halle an der Saale v Sasku a zpět. „V Halle jsem natáčel přednášku a čtení z knihy – leč bez publika, a zážitek z této cesty ve mně asi dlouho zůstane. V celé soupravě cestovalo odhadem dvacet cestujících a ve voze první třídy, kterým jsem jel, jsme byli pouze dva! Při cestě z Berlína se průvodčí jen kolem mě mihl a při zpáteční cestě už vůbec nepřišel, jen vlak vypravoval. Prostě to byl vlak duchů! Třeba to někdy umělecky zúročím, musím ten zážitek nechat v sobě uzrát,“ popisuje své dojmy Jaroslav Rudiš. Momentálně pracuje na knize železničních reportáží ze střední Evropy, což budou literární beletristické realistické reportáže. Dopsání knihy chvíli potrvá, protože práce musel kvůli omezenému cestování přerušit. „Ještě v lednu a únoru jsem byl, jak se říká, sbírat data a dojmy v italském Terstu, ve Slovinsku či v Belgii a v Paříži. Tak to mám nyní na delší dobu vystaráno a musím počkat na lepší dobu,“ hořce se usmívá Rudiš.

Winterbergerova poslední cesta

Železnici je věnovaný nejen Alois Nebel, ale i zatím poslední román Jaroslava Rudiše nazvaný Winterbergerova poslední cesta. Ten vyšel prozatím jen v němčině. Německy ho prý napsal proto, že v sousedním Německu dlouhodobě nejenom žije, zároveň se tu také po řadu let pohybuje ve dvojjazyčném prostředí. Impulsem k napsání byl jeho kamarád z Německa, který svého času cestoval vlakem po střední Evropě v ruce se starým knižním průvodcem od vydavatele Karla Baedekera z roku 1913. Do vlaku jedoucího dlouhou trasou z Berlína do Sarajeva napříč střední Evropou posadil nesourodou dvojici. Tu tvoří takřka stoletý užvaněný starý pán Wenzel Winterberg, původem z Liberce, kde sám Jaroslav delší dobu pobýval, a jeho mladší průvodce Jan Kraus, jenž má smrtelně nemocného klienta „převézt na druhý břeh“. Velký znalec dějin Winterberg však musí před svým odchodem z tohoto života vykonat poslední cestu: chce najít hroby svých předků padlých v bitvě u Hradce Králové a pátrá také po stopách dávno zmizelé lásky, již kdysi zradil. Jeho český průvodce Kraus se tak proti vlastní vůli vrací do rodné země, ze které uprchl, a do své vlastní temné minulosti. Kniha patrně vyjde na konci letošního roku i v českém překladu.

JAROSLAV RUDIŠ

Vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Po dokončení studia liberecké Technické univerzity pracoval jako učitel, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a také jako novinář. Od roku 2006 je spisovatelem na volné noze. Od roku 2014 vystupuje v hudebním projektu Kafka Band, který zhudebňuje texty Franze Kafky. Rudišova literární prvotina Nebe pod Berlínem z roku 2002 získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Vydal trilogii komiksů Alois Nebel (později zfilmovanou) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech. V roce 2018 v Lipsku získal Cenu literárních domů za rozvoj česko-německého dialogu, kterou společně udělují literární domy Německa, Rakouska a Švýcarska. Za knihu Winterbergs letzte Reise z roku 2019 byl nominován na cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii beletrie. Píše divadelní hry pro jedno z drážďanských divadel.