Jak vidí železnici malířky

Všichni milovníci a fandové železnice jistě dobře znají nedávno zesnulého Jiřího Boudu, nejpopulárnějšího českého malíře a grafika, který se zabýval železniční technikou. Stovky jeho děl svou jedinečností a milým pojetím obohatily malé i velké čtenáře knih s tematikou drah. Ovšem jako první významný malíř železnice se proslavil daleko dříve Francouz Claude Monet se sérií přinej­menším osmi pláten zachycujících pařížské nádraží Saint-Lazare v letech 1876–77. Nádraží a lokomotivy představují pro Monetovy tehdejší současníky útok na jakékoli estetické cítění. Z obrazů se ozývá lomoz řítících se vlaků, k vidění se nabízejí záplavy kouře a páry pod ­rozlehlými nádražními krytými nástupišti. Od této doby se pro impresionistické malíře mužského pohlaví vlak stává novým námětem, symbolem modernosti. Kreslíři a malíři vlaků se začali prosazovat i jako ilustrátoři knížek pojednávajících svým obsahem třeba i jenom okrajově o železnici.

Přidaly se i příslušnice něžného pohlaví

Postupem emancipace se časem prosazovaly jako ilustrátorky knih i ženy, na jejichž obrázcích se objevil vlak či nádraží. Jedná se ovšem převážně o knížky dětské, například moderní pohádky. Kdysi se ovšem ženy-malířky železnice bály. Snad každý zná od Bohumila Říhy knížku Honzíkova cesta. První vydání z roku 1954 ilustroval Antonín Pospíšil a je v něm několik barevných kreseb parního osobního vlaku, který ke knížce nerozlučně patří. Další vydání ilustrovala Helena Zmatlíková, která do knížky pana Říhy už žádný vlak nenakreslila.

Která žena jako první namalovala lokomotivu a vzala mužům hegemonii, která jim v tomto patřila celé století, už asi nikdy přesně nezjistíme. Nabízíme vám ale pohled na­ některá díla dvou českých žen, jež se nebojí tuto, pro ženy poněkud netradiční oblast, přiblížit veřejnosti.

První z nich je Eva Dvořáková (nar. 1977 v Praze). Absolvovala Střední polygrafickou školu a Soukromou mistrovskou školu uměleckého designu v Praze, vedla výtvarný kroužek pro děti a její kresby kolejových vozidel byly již několikrát uveřejněny v časopisech jako přílohy k textům o železnici. „Když jsem namalovala svoji první lokomotivu a tramvaj, říkala jsem si: do čeho se to vůbec pouštím? Mojí doménou totiž byly vždy portréty, ale když jsem viděla v časopisech svá dílka jako ilustrace k článkům, zjistila jsem, že to má smysl,“ říká dnes o netradičních kresbách tato skromná žena. 

Od šperků po krajinky s tratěmi

Magdaléna Michelfeitová (nar. 1954 v Jičíně) vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu pro zpracování kovů a kamenů v Turnově, kde se zdokonalila v kresbě při navrhování šperků; později jí učaroval akvarel a začala intenzivně tvořit. Svědčí o tom desítky či možná stovky obrazů a obrázků staré Prahy, ale i její česká krajinomalba a do dnešní doby i mnoho samostatných výstav po Praze i v Čechách. Tato romantická dáma sama říká: „V dnešní době se všechno rychle mění a pomíjí, ale ten okamžik nálady, jedinečnost pocitů a síla emocí na nás z obrázků promlouvají navždy. Akvarelovými barvami se snažím zvěčnit kouzlo krajiny, zastavit čas a vychutnat si kou­zlo přírody, které pohladí po duši.“ To jistě docení i přátelé železnice při pohledu na několik jejích obrázků, kde je sluncem prozářené okolí železničních tratí.

V Železničáři jsme již několikrát psali, že nejen muži, ale i ženy fotografují železnici. Teď už dobře víme, že ženy železnici rovněž s úspěchem malují a narušily tak výsadní postavení pánů tvorstva.