Chebský vlakvedoucí si rozumí s kytarou i hasičskou proudnicí

Nemálo zajímavým životním příběhem plným různých zážitků se může pochlubit šestačtyřicetiletý Libor Macháček z Chebu, vlakvedoucí regionálních osobních vlaků Českých drah. Ve svém životě se věnuje hudbě a dostal možnost se představit i v česko-německém muzikálu. Když je ale potřeba, navlékne se do hasičského a jede zachraňovat lidi a majetek. K železnici se však dostal úplnou náhodou.

„Kdysi dávno jsem měl restauraci, jenže mě tam přepadli a přišel jsem o všechno. Potkal jsem se s kamarádkou, svěřil se jí, že mám úvěr a že potřebuji práci. Poslala mě na osobní oddělení ČD a vzali mě jako průvodčího. To bylo před 27 lety. Prošel jsem si všemi funkcemi, které v tomto směru v provozu jsou, tedy byl jsem průvodčí, vlakvedoucí a později i supervizor. Později jsem se vrátil do pozice vlakvedoucího,“ začíná vyprávět svůj životní příběh Libor Macháček. 

Každá služba je jiná

Jak supervizor měl akční rádius většinu Plzeňského kraje, občas zavítal i do Českých Budějovic. Nyní však doprovází regionální vlaky v Plzeňském a Karlovarském kraji, občas zavítá i na Ústecko. „Svezl jsem se i novými RegioPantery na lince z Plzně do Karlových Varů a zpět. Je to vlak tichý, pěkně vybavený, má zrychlení. Líbí se mi,“ zhodnotil novinku Českých drah.

Na práci vlakvedoucího však neoceňuje jen techniku, ale především fakt, že se neustále setkává s novými lidmi. „Každý den je jiný, příroda neuvěřitelně kouzlí, pokaždé koukám na něco nového, zažívám jiné zážitky i vtipné situace. Třeba jeden klučina se onehdy postavil před dveře. Stál a čekal, až se mu samy otevřou. Přitom měl před očima tlačítko a nápis. A on stále čekal. Čekal dlouho. Jiní pro změnu v RegioSharku zmáčkli tlačítko SOS mikrofonu a jako stroje mírným hlasem hlásili: Otevřít dveře. Mysleli, že jsou dveře na hlasové ovládání. Zkusili i angličtinu, Open the door. Vše bylo marné,“ vzpomíná s úsměvem. „Manželka je také vlakvedoucí, ta ale jezdí na spojích dálkové dopravy ČD. Často si máme co vyprávět.“

Jimi Hendrix z Chebu

Už v mládí se však nevěnoval jen podnikání a osobní dopravě. Miloval a dodnes miluje muziku. S ní si začal tykat už ve dvanácti letech, ale nástroje se bohužel nedostávalo. Přitom chtěl hrát na kytaru. Byl tedy nucen si ji půjčovat od kamaráda. Jenže nastal další problém: Libor je levák a kamarád pravák. Všechny akordy se tak musel naučit obráceně, aby nemusel přehazovat struny. Kamarádi si pak neodpustili překřtění na českého Jimi Hendrixe.

Nakonec však ovládl hru na kytaru, baskytaru, klávesy a bicí. „Kdysi jsme měli i kapelu, pár písniček jsem rovněž napsal, na YouTube mám jeden klip a na CD mám tři písničky. Minialbum jsem si dělal sám, nahrál jsem několik hlasů. Pak vše namíchal. Ale celý proces je to velmi drahý. Když nemáte sponzora, jste bez šance. Jako ve sportu,“ míní Libor Macháček. Celkově však má na svém skladatelském kontě třináct skladeb žánru folkrock. První song složil ještě jako puberťák, na škole. „Jmenuje se Ty jsi má jediná, která se mezi přáteli stala velice oblíbenou. Alespoň si to myslím.“

Folkař bez not…

Nejčastěji Macháček zpívá o životě. Navíc prozradil, že nejlepší kousky ho napadají večer, v teple postele. „Říkám si, že ráno si text zapíšu. Jenže jak se tak stává, ráno nevím nic. Manželka mi tedy doporučila dát si notýsek a tužku na noční stolek,“ směje se.

Snad největším divadelně-hudebním výkonem Libora Macháčka byla v roce 2006 čtyřrole v muzikálu  Láska=liebe. Nazkoušen byl v rámci česko-německé krajinné výstavy. Celý kousek spolu s dalšími herci, zpěváky a hudebníky nacvičoval zhruba rok. „Musel jsem zpívat v němčině, byť řeč pořádně neumím. Režisér ale byl nakonec spokojený a pro mě to byla obrovská zkušenost. Zvlášť když neumím noty. Jsem samouk. Když zazní v rádiu písnička, naposlouchám ji a za deset minut vám ji zahraju. Neumím noty, ale akordy ano. Tak si to pak lehce propojím s textem. Šlo mi to,“ konstatuje po letech.

… co miluje Metallicu

V jeho uměleckém životě se jako červená nit táhne spíše folk, ovšem hudebním vzorem je mu americká kapela Metallica. „Sice hraji a zpívám něco docela jiného, ale tahle formace mě naprosto uchvátila. Jeden ze synů mi koupil lístek a kromě toho jsem měl tu čest jim kdysi jednou stavět pódium. Od kytaristy Jamese Hetfielda jsem stál pár metrů. Podpis ani plakát jsem ale bohužel nedostal. Od té doby si ale děláme v rodině legraci, že když mi někdo volá, řeknu, že mi volá Hetfield. Hi James, začínám pak rozhovory. Vyrůstal jsem na nich.“

Dnes už však na muziku nezbývá tolik času. Libora Macháčka tak nejčastěji potkáte na rodinných akcích či narozeninách. Zkrátka tam, kde ho pozvou. A pokud není ve vlaku, u rodiny nebo zrovna nehraje, věnuje se hasičství. Za tím však stojí spíše přirozený vývoj. Jako malý kluk se účastnil všech možných hasičských závodů pod hlavičkou Sboru dobrovolných hasičů Cheb-Háje (SDH). Přestávku si dal při studiích v Brně, která nakonec nedokončil a vrátil se zpět na Chebsko, do Tršnice. Když rodiče zestárli, poprosila jej matka, aby se i s rodinou vrátil domů, do Hájů. „Už kdysi jsem dal veliteli jednotky slib, že se k dobrovolným hasičům vrátím. A tento slib jsem splnil, byť velitel už se návratu nedožil. Jsme fajn parta,“ říká.

Libor Macháček je moc rád, že svou prací a i řadou koníčků může pomáhat lidem a třeba jim zlepšovat náladu. Letos v červenci mu přibyla další příjemná povinnost. Stal se dědečkem.