Železničář / Lidé a příběhy / Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 – autor: VÍT ČEPICKÝ
Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní památku měl Petr Prokeš od narození, co by kamenem z pešunku dohodil, a po většinu života se věnuje jejímu rozvoji. Letos již profesně naplno. Co se tedy na zubačce chystá?
Petr Prokeš je s železnicí kolem Tanvaldu spjatý, jak se to v obdobných případech často stává, už odmala. „Když jsem byl ještě hodně malý, brával mě táta na nádraží dívat se na vlaky. V Tanvaldu byla dobrá nádražní restaurace, takže se tam zastavil, já sledoval provoz – a oba jsme byli spokojení,“ vzpomíná. „Někdy v deseti letech, tedy v roce 1988, už jsem na nádraží chodil i s kamarádem Karlem, stihl jsem ještě konec ozubnicového provozu, příchod nových lokomotiv 743, tedy Elektroniků, to můj zájem postupně ještě prohlubovalo.“
Do organizované činnosti kolem železnice už to bylo blízko, přesto začal na poměry relativně brzy. „Ve spolku, původně to byla pobočka ČSVTS při stanici Tanvald, jsem aktivní od roku 1990, tedy od dvanácti let. A postupně jsem se snažil čím dál více zapojovat,“ vzpomíná.
Hlavním cílem spolku se brzy stalo jedinečnou trať vůbec zachránit. V roce 1997 zde byl dokonce přerušen provoz a nějakou dobu hrozilo, že už nebude obnoven. Občanské vzepětí kolem trati však památku zachránilo. „Měl jsem nějakou vnitřní intuici, že to nebude definitivní. Věřil jsem tomu, že se nám trať ještě podaří zachránit a rozhodnutí o konci provozu zvrátit. Tehdy jsme s partou kolem ČSVTS, tedy už VTS Tanvald, iniciovali petici proti zastavení provozu, během tří týdnů jsme sehnali asi 27 tisíc podpisů, bylo vidět, že to mělo sílu. Chytili se i starostové podél trati a začali za ni bojovat, což drží dodnes. Takže jsme věřili, že se to podaří zlomit a vlaky na Zubačce zase vyjedou. Byť to tehdy bylo hodně beznadějné.“
Satisfakce
Rozsah současného běžného provozu, tedy převážně hodinový takt a doplňující nostalgický provoz v sezoně, musí být velkou satisfakcí. Obzvláště když se v roce 2010 podařilo obnovit po 65 letech také přeshraniční úsek z Harrachova do Polska. „Když to tu dnes tehdejší zastánci zastavení provozu vidí, asi musí uznat, že to jejich rozhodnutí nebylo správné,“ myslí si.
Leckteré tratě s potenciálem se čas od času dostávají do podobné situace. Zlomit vývoj v pozitivní vyžaduje hodně úsilí. „Určitě je třeba velký kus srdce. Musíte se tomu svým způsobem obětovat, jít za tím a nenechat se znechutit prvotními neúspěchy. Nic nepřijde samo, bohatý milionář, který pomůže nápadům k realizaci, za rohem nečeká. Důležitá je dobrá příprava a tvrdá práce.“
Ale nejzásadnější „přísadou“ k úspěchu jsou jako vždy lidé. „Dobrovolníci, kteří tomu věnují mraky hodin, jsou nezastupitelní. Vše, co kolem vidíte, co tu vzniklo, vzniklo jen díky dobrovolné práci všech členů a příznivců zubačky. Bez nich by to opravdu nešlo.“
Jak je vůbec možné motivovat kolegy kolem sebe a sám vstříc překážkám nepropadnout trudomyslnosti? „No, není to lehké,“ směje se. „Mně v tom vždy pomáhalo nestavit plány na jednu nohu a mít toho více. Když nejde jedna věc, vyjde druhá – balancovat to, čas od času zažít vedle zklamání i úspěch a táhnout to vše postupně dopředu. Dnešní doba nadšenectví úplně nepřeje, aktivit je spousta, každý potřebuje uživit rodinu, a spolkaření k tomu všemu může být pro mnohé doma obtížně prosaditelné. Je to těžké. Jsem ale strašně rád, jaký tým tu kolem zubačky vznikl a dlouhodobě funguje. Jen díky tomu jsme se dostali tak daleko,“ oceňuje Petr Prokeš.
Největší chlouba
Během povídání máme neustále v zorném poli největší chloubu kořenovského nádraží, již není možné nezmínit. „Výtopna spadla 5. ledna 1987 pod tíhou mokrého sněhu a dlouholeté neúdržby. Ruina pak hyzdila obec, postupně zarůstala. My se s tím stavem nechtěli smířit a dlouho snili o tom, že se jí podaří vrátit původní krásu a stane se zázemím pro zubačku a její historická vozidla. Do přípravy projektu na opravu výtopny jsme se pustili trochu naslepo, vzniklo pár malůvek, kterými jsme se snažili působit na různé strany a shánět peníze… Nejprve jsme úspěšní nebyli, projekt v Regionálním operačním programu Severovýchod nebyl schválen, ale záhy se objevila možnost získat dotaci z norských fondů. To se díky naší vytrvalosti naštěstí podařilo.“
Nyní krásná výtopna s jedinečnou dřevěnou střechou slouží, jak jsme si plánovali – zejména jako provozní zázemí pro ozubnicové lokomotivy T 426.0. „Máme zde dva exempláře, jež se dočkaly dnešních dnů. Konkrétně 001, jejímž majitelem jsou České dráhy, a 003, která patří přímo nám. Dále motorový vůz M 240.056, tedy Singrovku, ta patří Českým drahám a je zde v naší péči, přímo nám patří další motorový vůz M 152.0453, no a máme tu i motorovou drezínu Tatra 14/52. Prozatím je zde deponován i unikátní švýcarský úzkorozchodný ozubnicový Rowanzug z roku 1904 původem ze zubačky na Jungfraujoch.“
Provozní vozidla zajišťují nostalgický provoz na trati Tanvald – Kořenov – Harrachov a okolních železnicích. Pro Rowanzug chystáme novou halu, snad ji postavíme už v příštím roce, kde bude mít čestnější místo než ve výtopně. Vyroste zde muzeum ozubnicových drah ve světě a zároveň se nám tím ve výtopně uvolní prostor. Vznikne tu i zázemí pro naši důlní drážku. Samozřejmě je ale vozidel, která bychom sem potřebovali umístit, daleko více,“ uznává.
A jsou tu i další plány. „Celkově bychom rádi ze zubačky vytvořili ještě vyhledávanější turistickou atrakci, vzor máme například v Žitavských úzkokolejkách. Myslíme si, že trať v tomto ohledu potenciál určitě má. Po domluvě se Správou železnic bychom rádi postupně získali do užívání větší část výpravní budovy, v přízemí bychom vytvořili vstupní centrum na zubačku a rozšířili muzeum, chystáme zde i větší zázemí pro návštěvníky, v patře by pak byly dvoulůžkové pokoje pro hosty a jeden apartmán, zázemí pro spolkovou činnost a dobrovolníky i kanceláře.“
Rekonstrukce trati
Příští rok v půlce dubna se začne rekonstruovat trať zubačky s tím, že hotová by měla být až v říjnu. Pro spolek to na jednu stranu znamená provozní komplikace, na stranu druhou trať ale opravu už zoufale potřebuje. „Na profesionální úrovni jsme začali provozovat nostalgické vlaky v loňském roce, přičemž půl roku poté přišel zákaz provozu ozubnicových lokomotiv. Museli jsme je nahradit, stejně jako v 80. letech, Elektroniky. Výluka a nesjízdnost úseku z Tanvaldu do Kořenova přes sezonu jsou pro nás další rány, ale těšíme se zároveň, až ozubnicové lokomotivy opět vyjedou bez omezení,“ vyhlíží světlou budoucnost.
„Po dobu výluky ale nebudeme zahálet. Nyní finalizujeme opravu parní lokomotivy 312.3629, průmyslovky z ČKD z roku 1957, která bude během výluky vozit zvláštní vlaky mezi Kořenovem a Harrachovem. Snad to i pro naše návštěvníky bude vítaná náplast na dočasné provozní omezení,“ doufá.
Nostalgický provoz se na trati potkává s tím běžným v režii Českých drah, část vozidel ve výtopně rovněž Českým drahám patří, vzájemná spolupráce tak funguje na velmi slušné úrovni. „Máme z toho radost, rychlá, pohodlná a moderní doprava z Liberce do Szklarske Poręby na trať patří stejně jako ta nostalgická, fungují v ideální symbióze a vzájemně se doplňují. Byli bychom moc rádi, kdyby se spolupráce s Českými drahami ještě více rozšířila, myslím, že našlápnuto máme velmi dobře,“ oceňuje.
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »
Nejlepší je, když se podaří cestujícím pomoct
30.7.2024 - Ke dráze vedou různé cesty. Michalu Vyskočilovi stačilo nějakou dobu pravidelně dojíždět z Vraného nad Vltavou do Prahy a poslouchat vyprávění tamější vlakvedoucí o strastech, ale hlavně krásách práce na železnici, až se na… »