Železničář / Lidé a příběhy / Bratři Bekové jdou v otcových šlépějích
Bratři Bekové jdou v otcových šlépějích
14.9.2016 – autor: MARTIN HARÁK
Asi jen málokdo z železničních odborníků a fanoušků nezná jméno Jindřicha Beka staršího. Inženýr Bek se stal ikonou jak bádání v lokomotivní historii, tak především psaní a fotografování. Svým dílem nastavil laťku, která je dnes pochopitelně v řadě případů překonána, poměrně vysoko. V otcových šlépějích jdou i jeho dva synové – starší Jindřich (1952) a také mladší Zdeněk (1956), oba dlouholetí železniční zaměstnanci.
Jindřich Bek starší, který byl specialistou u tehdejších ČSD, později FMD v oboru kolejových vozidel, napsal v letech 1966 a 1968 dva atlasy lokomotiv – první se věnoval parní a druhý motorové a elektrické trakci. Takové knihy v bývalém Československu do té doby nikdo nevydal a šlo o převratnou novinku. Oba bratři – Jindřich a Zdeněk u tvorby těchto „biblí“ železničních odborníků a fanoušků mohli osobně být. Vzpomínají, že svobodomyslný otec je oba nechával u stolu při všech jednáních například s kreslířem Jiřím Boudou nebo redaktorem Nadasu Miroslavem Hlavatým, aby mohli pozorovat jejich dlouhé debaty. „To nás s bratrem ovlivnilo. Osobně bych neměl s vlastními dětmi takovou trpělivost, ale jsem dodnes tátovi za jeho ochotu a vstřícnost vděčný, i když už delší dobu není mezi námi,“ říká starší bratr Jindřich. Tatínek Jindřich Bek prý býval ranní ptáče a pro bratry bývalo leckdy budíčkem klapání psacího stroje.
Za vlaky chodili na nádraží
Bratři Jindřich a Zdeněk vyrůstali v Roudnici nad Labem, malebném severočeském městečku, kterým prochází významná železniční tepna, dnes nazvaná jako první železniční tranzitní koridor. A právě k této trati a hlavně na roudnické nádraží mířily často kroky otce Beka s ratolestmi. „Zpravidla v neděli před obědem potřebovala mít maminka klid na vaření, tak nás společně s tatínkem poslala na vycházku. Ta ale tradičně končila u železniční trati nebo na nádraží,“ říká Zdeněk. První kontakt s železnicí byl díky papírovým technickým nákresům lokomotiv a vozů, které si Jindřich Bek starší pořizoval v dobách totálního nasazení během druhé světové války v českotřebovském depu. „Nákresy byly vyvedeny na různých formátech papírů, které jsme si s bratrem spojovali k sobě a jezdili s nimi po stole. Jako malé kluky nás to fascinovalo. Protože jsme žádnou modelovou železnici neměli, šlo o jakési naše první PIKO,“ usmívá se Jindřich.
Psaní knih byla nesmírná dřina
Oba bratři vzpomínají na usilovnou práci táty, který všechny texty psal výhradně ručně nebo na psacím stroji. Každá chyba se musela ručně opravit vlepením malého papírku, na který se písmeno nebo slovo vždy ručně přepsalo. „Vzpomínám, jak táta nasadil do stroje jeden originální papír a pět průklepových kopií a rozjel mašinu. Pokud mu z tehdejšího vydavatelství NADAS vrátili podklady k přepracování, tak nastavil i řadu nocí. Nicméně rukopis knihy, jenž byl připraven pro vydavatelství, na čisto přepisovala sjednaná paní, protože v této verzi nesměly být absolutně žádné chyby. To se dnes zdá jako pohádka, ale takové to dříve bylo. Neexistovaly počítače, internet, e-mail,“ vzpomíná Zdeněk. Jindřich byl „rychlým poslem“, který nosil písemnou korespondenci nejen na poštu, ale i k domluveným vlakům, nebo ji vozil osobně kreslíři Josefu Janatovi do Ústí nad Labem.
Zdeněk má archiv, Jindřich modelaří
Po Jindřichu Bekovi zůstal obrovský písemný a fotografický archiv, který spravuje mladší bratr Zdeněk. „Jde o rodinnou dohodu. Jindřich si může u mě kdykoli a cokoli vyzvednout. Po otcově smrti jsme se dohodli, že nemá cenu archiv dělit, protože hodnota spočívá v jeho ucelenosti. I když s bratrem bydlíme každý na jiném konci republiky, často se vídáme,“ vysvětluje Zdeněk Bek. V současnosti pracuje u SŽDC jako systémový specialista.
Ze staršího syna Jindřicha prý tatínek moc velkou radost zprvu neměl. Po vojně se oženil a odstěhoval na Hlučínsko, daleko od rodičů i bratra. Nejprve pracoval u ČSAD a až jako třiatřicetiletý nastoupil na dráhu, konkrétně do tehdejšího ostravského Lokomotivního depa, dnes SOKV ČD Cargo Ostrava. „Věnuji se modelové železnici v měřítku H0 a při stavbě různých komponentů často používám právě fotografie nebo výkresy táty. Jsem členem modelářských spolků Zababov a Ostramo, s nimiž příležitostně pořádáme po republice velké prezentační výstavy,“ dodává Jindřich Bek. Zdeněk se dnes naopak věnuje psaní článků do odborných periodik a bádání v archivech – momentálně se věnuje například srovnávacím zkouškám parních lokomotiv řady 534.0 ČSD a 50 DR z konce 30. let. Oba vzdali hold tátovi encyklopedií o parních lokomotivách.
Zdeněk Bek
V roce 1974 dokončil Střední odborné železniční učiliště v Praze. Následně prošel různými pozicemi v tehdejším Lokomotivním depu Praha střed. Od roku 1986 pracoval v dispečerském aparátu ČSD, odkud zamířil po reorganizačních změnách v roce 1992 na tehdejší Odbor 11 do oddělení zabývajícího se předpisovou činností. V tomto období si doplnil vysokoškolské vzdělání na Univerzitě Jana Pernera v Pardubicích. V roce 2004 přešel na SŽDC, kde dělá dodnes.
Jindřich Bek
Po vyučení provozním zámečníkem krátce pracoval v DP Praha. Po absolvování vojenské služby odešel do DP Opava, kde zůstal do roku 1977. Pak zamířil do ČSAD Opava a ZAZ Ostrava, kde se stal mistrem a dispečerem sběrné služby. V listopadu 1985 nastoupil do tehdejšího Lokomotivního depa ČSD v Ostravě. V letech 1988 až 1991 si rozšířil vzdělání studiem v Institutu pro vynálezy a zlepšovací návrhy v Praze. Po vzniku ČD Cargo působil jako inženýr železniční dopravy a jako technolog ve Středisku lokomotivních čet PJ Ostrava, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 2015.
Další články této rubriky
Nechtěli, aby učil a věnoval se dráze, dnes dělá obojí
31.10.2024 - V mládí ho varovala matka učitelka před kariérou v pedagogice a otec strojvůdce před dráhou. A tak dnes Zdeněk Michl působí na dopravní fakultě pražského ČVUT, brigádně vyráží po Evropě jako průvodce nočních vlaků a dopravě… »
Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo
4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »
Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím
29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »