Albert Fikáček: Chtěl jsem mít vlastní vláček

Rodinné předpoklady k práci na dráze kupodivu neměl. Přesto u ní skončil. „Dříve jsem pracoval v energetice, ale chtěl jsem nějakou změnu, dělat něco, co mi dává větší smysl. Vlaky jsem měl rád i dříve, ale opravdu jen z pozice běžného zákazníka, který kouká přes sklo, jak ubíhá krajina.“ Přechod ke kolejím jeho specifickým způsobem pro něj byl pečlivě zváženým krokem.
„Kromě Českých drah funguje na tuzemské železnici řada dalších soukromých dopravců, kteří se vůči nim rádi vymezují. Život je příliš krátký, abychom se stále o něco přetahovali a handrkovali, takže jsme hledali cestu, jak být pro dopravce obecně spíše dodavatelem a spolupracovníkem nežli konkurencí. Důsledkem tohoto hledání byl nákup firmy Wagon Service,“ vysvětluje. „Naštěstí se tím dá i živit. Železnice jako celek je svým způsobem stále trochu zkostnatělá, takže je na ní široký prostor k různým inovacím, což mě baví.“

Na třech židlích
Fikáček figuruje ve třech různých společnostech, které se různými způsoby dráze věnují. „Dnes jsme takové tři sestry v jednom. Gepard Express, který je dopravcem, VlakFest, což je spíše cestovní agentura, a Wagon Service. Ta je zase spíše službou jednotlivým dopravcům, pronajímáme, popřípadě opravujeme a renovujeme vagony. Nemáme žádnou pravidelnou linku. Už to sice vypadalo, že budeme jezdit pro Brno na vídeňské letiště, ale výběrové řízení nakonec dopadlo trochu jinak, než jsme očekávali.“ 
Veřejně nejzajímavějším projevem práce Fikáčkovy družiny je ale netradiční cestování vlakem. „Na první cestu jsme si prostě koupili lístky do běžných vlaků. Na přelomu let 2019 a 2020 jsme jeli na Ukrajinu, a tam už nám cestu do Čopu zařizovala soukromá společnost. Ta byla i vlastníkem Bobiny, která nás táhla. Říkal jsem si, že to je super a že to chci taky umět, být už velký kluk a mít svůj vláček. Tím to začalo,“ vzpomíná.
Lidí, kteří Fikáčkovu filozofii sdílí, není úplně málo. Čím je oslovuje? „Ono to zní hloupě, ale já cílím v uvozovkách na sebe. Říkám si, že chci přitáhnout lidi, kteří jsou podobně založení. Žádný z těch projektů není komerční v tom smyslu, že by cílil na movitější kvůli tomu, aby se lépe zaplatil. Celý náš tým to dělá, doufám, kvůli tomu, že ho to baví. A takové lidi chceme i jako spolucestující. Aby ocenili vlak, romantiku samotné cesty, pohodu s kytarou.“
Ale taková pohoda to úplně vždycky není. „Zrovna půlnoc z roku 2019 na rok 2020 jsem trávil i na silvestrovskou jízdu vlakem dost netypicky. Zatímco po okolních vagonech bouchalo šampaňské, já měl ruku až po rameno v ucpané toaletě vagonu ukrajinských železnic a lovil jsem tam české vzpomínky na rok 2019. Nade mnou stála děžurná a křičela na mě, že zavolá policisty, přičemž já jí říkal, jestli opravdu chce volat policisty kvůli tomu, že někdo použil toaletu… Nakonec na to moc rád vzpomínám, protože kterýkoliv jiný silvestr byl vedle tohohle krásný,“ směje se.

Nejsou klasickou cestovkou
Ukočírovat tak velkou a relativně různorodou skupinu cestujících samozřejmě není jednoduché. „Každou akci někde někoho necháváme. Někdo nestihne, nepřeřídí si hodinky na místní čas, nedoběhne na vlak… Musí nás pak dohnat. Dalším vlakem, lodí, autobusem, metrem, tramvají… Rádi mu pak poradíme, řekneme, kdy co jede, ale je to primárně na něm. My nechceme být a nikdy nebudeme klasickou cestovkou. Přijedeme do Sarajeva, člověk si otevře naši knížečku k cestě, má tam deset, dvanáct tipů, co se ve městě dá dělat, celé se to rozdělí do skupin a my se vydáme s některými z nich – ale nejsme za ně zodpovědní. Každý se může zařídit podle svého. My se staráme o cestu.“
Cesty za dobrodružstvím opravdu fungují jinak, než jak jsou lidé zvyklí u běžných cestovních kanceláří. „Je to spíše domov než vlak. Přijedeme třeba do Brašova, dáme si na palubě snídani a vyrazíme. Někdo jde do hor, někdo po památkách, jiný má asociální náladu a zůstane v soupravě a kouká z okénka, další skupina jde po hospodách… Večer se zase všichni sejdeme, dáme si pivko a jdeme spát. Abychom se probudili v dalším městě. Je to takový noční teleport.“

Chystají se na Kazachstán
A s přibývajícími pražci zjevně roste chuť. K nahodilým akcím si plánuje přibrat i novou vlakovou linku. A rovnou nejdelší na světě – do Kazachstánu. „Měla by jezdit šestkrát ročně, už jsme na ni koupili i nějaké vagony. Teď sháníme ještě další, něco se nám rýsuje, a za rok bychom chtěli vyrazit. Bude to nejdelší linka na světě. Pojede přes Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, kde je krásná nová trať, pak se vagony převážou na široké podvozky, trajektem z Ázerbájdžánu do Turkmenistánu a dále přes Uzbekistán do Kazachstánu. Ty země jsem si už projel, byť bohužel ne vlakem, a je to tam úžasné. Dohromady to dá přes 10 200 kilometrů,“ říká.
Zní to šíleně? „Přijde mi to jako dobrý nápad. Já být zákazníkem, tak si tu jízdenku koupím. A říkal jsem si, že takových lidí na světě ještě bude. Poměrově sice málo, ale taky je nás osm miliard. Takže by vlak nemusel mít problém s naplněním kapacity,“ doufá Fikáček.
Velké plány měl i před rokem, do nich mu ale nepříjemně vstoupila nesmyslná ruská válka. Po jejím začátku se výrazným způsobem zapojil do evakuace uprchlíků z Ukrajiny, kteří prchali před ruskými bombami. A byla to „jízda“. „Já jsem do toho v únoru naskočil, v létě vyskočil a od té doby se dávám do kupy a teprve začínám fungovat. Vozili jsme ženy a děti, myslím, že to bylo správné, stojím si za tím. Dokonce jsem se díky tomu stal nežádoucím v Rusku a Bělorusku, což je naprosto absurdní… Ale jsem rád, že jsme to dělali. A těší mě, že České dráhy se bez jakýchkoliv výmluv hned přidaly. Volal jsem kvůli tomu s Jiřím Ješetou (člen představenstva náměstek generálního ředitele pro osobní dopravu – pozn. redakce) a příští den to tam jelo,“ oceňuje.

Partyzánská akce
Vypravení prvního vlaku pro prchající matky s dětmi přitom bylo vyloženě partyzánskou akcí. „V té době byla uzavřená hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou. Půjčili jsme si lokomotivu, naložili svých sedm vagonů věcmi pro uprchlíky, kteří v mrazu na hranici čekali a neměli kam jít, zavolali na slovenské ministerstvo zahraničních věcí a řekli jim, že máme na palubě vlaku novináře a prostě tam jedeme. Buď projedeme, nebo ne. Naším cílem bylo celou akci rozjet, což se naštěstí povedlo. A České dráhy na to okamžitě zareagovaly,“ vzpomíná na start úspěšné humanitární akce.
Když už nepáchá různá drážní dobrodružství, stejně je na kolejích jako doma. Ideálně s Českými drahami. „Jezdím téměř denně první třídou do Bratislavy. Na rozdíl od alternativních dopravců nepotřebuju místenku. Dobře se tam najím, cestou pracuju, mám se tam dobře, vlakové čety a obsluhu jídelních vozů znám jménem. Už ani nemusím říkat, co chci k snídani, oni mi to prostě přinesou. To je s autem nesrovnatelné, tam člověk za jízdy neudělá téměř nic.“
A oceňuje vývoj, jakým modré vlaky i jejich personál prochází. „Za posledních deset let prošly České dráhy neuvěřitelný kus cesty. V hlavách spousty lidí, kteří vlakem nejezdí, je nějaká představa starého zkostnatělého dopravce, ale co se týče služeb pro zákazníky, každým rokem se to posouvá mílovými kroky.“