Nenápadná lokálka, kterou se stěhoval i Hliník

Regionální dráha nesoucí v jízdním řádu číslo 237 přezdívaná Humpolačka loni v září víceméně v tichosti oslavila 120. výročí od uvedení do provozu. Pětadvacetikilometrová lokálka je jednou z mála, které byly postaveny ještě před vznikem lokálkových zákonů. Firma O. Lazarini z Grazu budovala od září 1893 mezi tehdejším Německým (dnes Havlíčkovým) Brodem a Humpolcem dráhu, která sice neomračuje ani množstvím a odvahou umělých staveb, ani vedením náročným terénem, ale rozhodně nepatří k těm ošklivým. A co víc: své poslání v osobní i nákladní dopravě plní – samozřejmě po mnoha modernizacích – spolehlivě dodnes.

Znalý cestující tu najde dvě dopravny – Herálec a Lípu, nepočítáme-li konečnou v Humpolci, a pak šestici zastávek. Ta v pořadí první, Dolík, je tou nejmladší. Vznikla 26. října 1992. Druhou, asi nejhezčí, Petrkov, zdobí prastarý, ale udržovaný přístřešek. Znát ho budou především příznivci světově proslulého grafika Bohuslava Reynka, jenž ve stejnojmenné obci prožil většinu života, byť v jeho závěru prakticky ve vyhnanství. Postupem času pak vyrostly další tři zastávky: 22. 6. 1911 Plačkov, 25. 12. 1920 Radňov a 7. 10. 1928 Kamenice u Humpolce.

Průkopnice v motorové trakci

Co bylo a je na Humpolačce mezi lokálkami zcela výjimečné, je nasazování čtyřnápravových motorových vozů. Dráhu, již až do zestátnění provozovala c. k. privilegovaná Rakouská severozápadní dráha a kde jezdily běžné smíšené parní vlaky, jako jednu z prvních bývalé ČSD motorizovaly. Po zkušební jízdě 8. listopadu 1926 tady na osobních vlacích začal od 1. ledna roku následujícího jezdit čtyřosý vůz M 220.102, a to pravidelně. Ten tu v provozu vydržel až do okupace, umožnil rozmnožení na nějakých 7 až 8 párů spojů. Po dobu jeho oprav či poruch sem královéhradecké ředitelství, kam dráha patřila, dirigovalo některý z dalších čtyřnápravových vozů – ř. M 221.001, M 220.105, M 230.001, M 220.301 či M 220.104. Nákladní zásilky zbyly na jeden až dva páry vlaků smíšených.

Přes páru ke Stadlerům

Po válečném útlumu, kdy si s veškerou dopravou na lokálce musely poradit dvě parní lokomotivy, turnusově řady 422.0 (ale prakticky i 411.0 a další), a nedlouhém poválečném předělu nastoupila opět epocha nafty. Vedle všudypřítomných Hurvínků tady jezdily královéhradecké vozy M 262.0 (dorazivší do Havlíčkova Brodu na osobních vlacích či rychlících), později M 296.1 a 2 (do konce května 1987). Další hostující čtyřnápravové motoráky sem vysílalo depo libeňské, a to v 60. letech řadu M 284.1, později M 286.0. Samozřejmě i zde byly většinově nasazeny „osmsetdesítky“. Výčet lokomotiv pro nákladní dopravu a v roli náhrad za „motory“ by asi zabral také několik řádků.

Poslední roky má tato lokálka rovněž „čtyřnápravové“ privilegium: provozní jednotka v Havlíčkově Brodě sem (vyjma některých doplňkových spojů tak, aby havlíčkobrodští správkaři mohli provádět případné revize a opravy) vysílá nové Stadlery nebo chcete-li RegioSpidery řady 841 Českých drah, v nichž platí samoobslužný způsob odbavování cestujících. Ty zdejším obyvatelům ukazují, že tu lze cestovat moderně a pohodlně, prostě na úrovni 21. století a ne jako v roce 1894.